Dítě by mělo mít dostatečné množství stimulů. V tom se asi my všichni rodičové shodneme. Ale co pak s nimi? Lze je pořád bez oddechu přijímat…?!
„… a kdy si budu moct hrát?“ Postěžovala si nedávno moje dcera domškolkářka, když jsme se chystali na naše pravidelné setkání s ostatními domškoláky, kde prakticky celý den ze hry nevyjde…
Tentýž večer utrousila, ať už nepůjčuju a nekupuju další knihy, že na ně nemá čas. Knihy miluje, škemrá o další a další pohádku každý večer a často i přes den.
Byla jsem nucena revidovat…
Yvonnka vyslala jasnou zprávu: naše společné akce a setkávání jsou fajn, ale potřebuje být víc doma, mít víc klidu, mít víc času v tom svém chráněném prostoru se svými věcmi.
A protože jsem poslušná máma, jako na povel onemocním, ruším akce, dcera si tančí před zrcadlem a já v posteli sjíždím komunikace v domškoláckých skupinách.
Překvapí mě dva zdánlivě nesouvisející příspěvky
První byl od jedné maminky pro ostatní členy skupiny, aby se měli šanci přidat k jejich aktivitám a mohli je prožívat spolu (specifické info jsem upravila/odstranila, abych neodhalila identitu a citlivé údaje):
„Zítra 4.4. půjdeme do Farmaparku, v neděli 5.4. se chystáme do Mirakula, vystupuje tam sokolník a Flying Boys. V pondělí 6.4. jdeme do aquapalace Čestlice. Ve středu a ve čtvrtek 8. a 9.4. budeme v Energylandii v Polském Zatoru a 10. a 11.4. v Zatorlandu – Dinopark s atrakcemi. 18.4. v sobotu půjdeme do Mirakula, je tam akce Pigi a Lili, celý den jsou různá vystoupení pro děti. A 19.4. půjdeme na Liščata a po nich do divadla v přírodě na Krkonošské pohádky.“
Druhým příspěvkem byl dotaz:
„Chtěla jsem vás poprosit, jestli někdo nemáte zkušenosti s pobytem v přírodě. Jedeme s našimi domškoláky (6 až 14 let, cca 20 dětí) poprvé. Jak děti zabavit, nějaké aktivity, aby to bavilo i ty starší… Děkuji.“
V žádném případně nechci kritizovat nadšení rodičů plnit volné dny domškoláků zajímavými a zábavnými aktivitami a už vůbec nechci kritizovat záměr jet s dětmi do přírody, přestože to není jejich stylu vlastní, a chtějí pro své děti uspořádat něco jako tábor svépomocí.
Doufám, že šlo jen o nešťastnou formulaci. Určitě nejedou do přírody s dětmi poprvé. A určitě mají nějakou zkušenost s pobytem v přírodě. Jen chtějí prostě připravit něco zajímavého, dobrodružného, něco jako tábor…?
Přesto mi u obou příspěvků něco neladí…
Proč vlastně jako rodiče, resp. dospělí musíme dětem neustále vytvářet program, vymýšlet jim aktivity? Nejsem žádnej tramp, ale příroda mi svým charakterem připadá jako ideální místo, kde děti vypustit, protože vytváří neomezené možnosti hrát si, poznávat a zkoumat. Když zvolím dobré místo, nemusím ani tolik hlídat jejich bezpečí. A děti si v ní vždy něco najdou.
Děsí mě prostě fakt, že na rodiče je okolím či samotnými dětmi vyvíjen tlak, aby zajišťovali zábavu vždy a všude, a když ne, tak dítě nevrle zahlásí „mami, já se nudím“ nebo „to je otrava…“. Nejsem proti pár řízeným akcím, ale uvědomuji si fakt, že je úplně v pořádku, nebo v podstatě žádoucí, aby se děti někdy nudily, měly vlastní invenci a organizovaly si své aktivity samy.
Proč to často neumí?
Odpověď je nasnadě: Kolik času denně má dítě na základní škole jen a jen pro sebe ideálně bez dozoru? Nachází se v řetězci aktivit pod dohledem: škola, družina, kroužky, u babičky či hlídací paní, doma úkoly s rodiči atd.
Ano, dítě současnosti (ať už novorozenec či často i teenager) není v podstatě nikdy necháno ladem a je neustále vedeno, kontrolováno, dozorováno, hodnoceno a nuceno do činnosti, kterou mu dozorce předkládá, čímž vytváří v dítěti pocit, že si ji neumí, nebo v extrémních případech dokonce nesmí vytvářet samo.
A tak je sami učíme být závislými na rodiči, učiteli, průvodci, lektorovi nebo funparku, atrakci či třeba restauračním zařízení.
Nezpůsobuje náhodou jednání z příspěvku 1 stav z příspěvku 2?
Kdysi mi moje kamarádka Nicole, co vytvořila projekt Prokopská liščata, sdělila na adresu dvou holčiček: „Tyhle děti já nemám šanci zaujmout…“. Měla na mysli dvě sestřičky, které objížděly se svou maminkou herny a zábavní parky, v nichž se to výraznými až výstředními podněty jen hemží.
Vše je psychologicky naprogramováno tak, aby to přitáhlo pozornost dětského oka. Vše nabarveno zářivými barvami a postaveno tak, aby to bylo příjemné pro oko i na omak. Vše je propracováno způsobem, aby vše bylo stoprocentně bezpečné, rodiče mohli vypnout a děti si bezstarostně hrály. Aby byla hlavně legrace, aby toho bylo hodně, aby se toho člověk jen tak nenasytil, aby děti měly celý den co dělat. Na první pohled na tom není nic špatného.
Na druhý pohled tanou na mysli otázky:
1. Ocení oko dítěte, které je zvyklé na zářivé barvy a perfektní svět počítačové animace nedokonalou krásu divoce rostoucí kopretiny? Uvidí v trávě lezoucího brouka?
2. Neklopýtne dítě, které se spoléhá na absolutní bezpečnost dětských soft-atrakcí, v přírodě o první klacek? A zvládne pak nějaké to odřené koleno?
3. Neposkytujeme dítěti i dospělému přespříliš stimulů, ve kterých se dítě může ztrácet, může být rozpolcené nebo naopak časem nenasytné? Nebude se takové dítě, které je příliš často krmeno uměle vytvořenými stimuly, zákonitě na procházce v lese nudit, chovat se zde jako slon v porcelánu, o vztahu k přírodě ani nemluvě?
4. Nepodává tento svět zábavy a legrace absolutně nereálný obraz světa, který je v absolutním kontrastu s vlastním životem? Životem, který není jen hrou, ale i výzvou či námahou, není jen radostí, ale i smutkem, není jen lehkostí, ale i překonáváním překážek? Neučíme je tímto způsobem utíkat se do světa her, když se nám zdá náš reálný život neuspokojivý? Nevytváříme už v tomto věku jakýsi předstupeň závislosti?
Co všechno se může dít v dětských mozcích, když jsou často vystaveny tomuto umělému světu vnadidel, přenechám psychologům. Můj selský rozum chápe jedno: pod rouškou dobromyslného přístupu „pro moje dítě všechno, nehodlám na svém dítěti šetřit“, umožňujeme našim dětem stát se žrouty velkého byznysu, pakliže je začnou považovat za normu.
Fun parky jsou jen popartovým obrazem stavu společnosti. Reakce na poptávku. Každodenní realita se mění ve hru na život. Děti už nelezou na stromy, protože je to prý „nebezpečné“ a „nezodpovědné“. Za to lezou po vypolstrovaných atrakcích odkud mohou spadnout jen do vysokých kožených pěnových „duchen“. Přirozený adrenalin v přírodě vyměňujeme za uměle vytvořený na kolotočích.
Nekritizuji zábavní parky, lezecká centra ani jinačí vymoženosti. Kritizuji, že už to skoro neumíme jinak. Kritizuji obdivné opěvování bezpečnosti na úkor autenticity. Kritizuji stále větší a větší ústupky umělé či virtuální realitě na úkor opravdového žití a prožívání? Kritizuji přístup, při kterém vysíláme dítěti signál, že běžný život je příliš nudný, těžký a nestojí za nic. Kritizuji, že ze života chceme odstranit vše nepříjemné (štípnutí komára nebo třeba smrt) a vznášet se jen pohodovém obláčku zábavy a rozptýlení.
Vším tím máme tendenci žít mimo realitu
Zavalíme dítě hračkami (nejlépe hrajícími a pohybujícími se) a oblečeme je do značkového oblečení (ne aby sis Pepíčku na písku v těch bílých teplácích sedl!!!), naučíme je prožívat fikční životy seriálových hrdinů či slídit po senzacích „hvězd“ reality show. Zatímco naše opravdové životy se smrskly na šeď rozvrhů, domácích úkolů, 40hodinového pracovního týdne a večerního obrazovkového bloumání, víkendový shopping s herničkovou turistikou, a jednou za rok na výstřední fotku z nějaké té riviéry.
Žijeme ve stolní hře, ve které nejvíc bodů dostaneme za vzhled, stav účtu, vlastnictví nemovitostí, status či mediální výstřednosti. Jsme v ní ponořeni natolik, že přestáváme vnímat, kdo jsme, a nehledáme, kdo jsou naše děti. Jen je dál programujeme, aby proboha šly s dobou.
Neladím s tímto konceptem
Věřím, že někdy je důležité prostě nedělat nic. A to NIC dělat s dětmi. Jít do ticha přírody. Vyprázdnit stimuly. Odříznout se od vysílačů všech druhů a zírat do ohně. Zírat na oblohu. Zírat do zeleného. Zírat. Nemluvit. Projít se naboso po jehličí. Stoupnout si pod ledový vodopád. Nebo si jen tak kreslit klacíkem v prachu cesty.