Kouká se na mě a ví, co si myslím. Po absolvování speciálního workshopu věřím, že to není jen můj pocit, ale prostě fakt. Koně nás mají přečtené…
Během tříhodinového zážitkového programu s koňmi, který si pro nás, skupinu domškoláckých rodin, připravily tři skvělé ženy, srdcem koňačky, jsme zažili mnohem víc než jen, jaké to je vyčistit koně, ozdobit jej, pozdravit se s ním, dát mu pít a svézt se na něm. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o jejich přirozeném způsobu života ve stádě, jejich vztazích a hierarchii. Zjistili jsme, že jsou to bytosti přirozeně nekonfliktní, mírumilovné a vysoce citlivé.
Hluboce vnímají lidské prožívání, dalo by se říct, že čtou lidské myšlenky. Při hypoterapii jsou koně schopní uvolnit napětí, kde je třeba a uzdravit nejen fyzické tělo, ale i duši a mezilidské vztahy.
Pohnout koněm…
Přesně před takovou výzvu nás průvodkyně postavily, tedy nás maminky. Ukázaly nám, že to jde bez povelů, instrukcí a bez tlaku. Velmi často i bez dotyku. Jen pohled a soustředění a kůň si tě přečte, pochopí, a protože tě respektuje, pohne se, kam potřebuješ.
Při ukázkách to vypadalo tak lehce, jemně, harmonicky.
Chtěla jsem to taky vyzkoušet
Stála jsem tam a zírala na zadní nohu Vesny, vedoucí kobylky zdejšího malého stáda. Blížila jsem se k ní a v hlavě mi běželo: Ale co mám vlastně dělat? Jak to mám udělat? Jak to říkala instruktorka? Jen se koukni směrem, kterým chceš, aby ustoupila, a přibliž ruku k noze. Zkoumala jsem ta slova a vymýšlela, jak to mám udělat. Kůň stál, jak přibitý. Něco na moje sebevědomí. Ha…
Instruktorka mě uklidňovala a něco vysvětlovala…
Miluju workshopy pro děti, kde se pracuje i s rodičem. Vlastně nesnáším jakoukoli dětskou akci, na které rodiče blahosklonně, až nadřazeně přihlížejí a mlčky vyjadřují postoj „jen se dítě uč, já už to mám za sebou“. Myslím, že dítě by mělo vidět své rodiče učit se nové věci, stavět se novým výzvám, pracovat se svými strachy či překonávat krizové situace, aby samo bylo připraveno čelit možným náročným úkolům.
A jak tam tak stojím, najednou mě to sepnulo…
Vyslání myšlenky…
… soustředění, vnitřní klid a respekt, jasná vize, co chci udělat. Vše naprosto rezonovalo s myšlenkami Joea Dispenzy, kterého teď tak vehementně studuju. Vzájemná propojenost s lidmi i přírodou, vliv našich myšlenek na naše prožívání, chování, na naši osobnost a nakonec i naše fyzické tělo. Jaký dosah mohou mít naše hluboko zarytá přesvědčení…?
Přestala jsem myslet na to, jak to udělat, a intenzívně jsem myslela na to, co chci udělat. Soustředila jsem se na cíl, na zadní nohu Vesny a v duchu jsem si říkala “prosím holka, ustup“. Bříšky prstů jsem se lehce dotkla srsti.
„Krásný…“, uslyšela jsem za sebou ještě dřív, než jsem si uvědomila, že mi ta krásná tmavá koní dáma odkryla kus svého intuitivního tajemství. Její noha stála asi o 20 centimetrů dál než před tím.
Tenhle můj malý koňský minipříběh ve mně vyvolal novou vlnu zájmu o to, jak pracovat se svým myšlením i se svými dětmi. Ne vždy je nutný tlak! Naopak klid, soustředění a respekt fungují často daleko efektivněji, jen nejsou ve své jemnosti často na první pohled přesvědčiví hybatelé. Jestli mohou myšlenky pohnout koně nebo vytáhnout si zapovězenou otázku u maturity, musíme se je jen naučit používat tak, aby nám sloužily, ne aby nám realizovaly naše strachy a nejčernější scénáře.
A jestli dokážeme ovládnout naše myšlenky, můžeme možná skutečně být pány svého života… Opustit svoji pohodlnost, výmluvy nebo sklon vinit ostatní, ale naopak se zaměřit na změnu, které chceme dosáhnout.
Už jste si někdy představovali, jak by vypadal váš život, kdybyste si jej mohli sami nadesignovat? Zkuste to někdy.
Napište si svoji životní pohádku
Co byste dělali? Kde a jak byste žili?
Je to pohádka, proto si nadělte ten nejneuvěřitelnější příběh. Nebuďte úzkoprsí, dovolte si snít co nejvýš. Třeba vám právě tento sen otevře nějakou bránu ke štěstí, kterého už se nepustíte.
A třeba tam dokonce pojedete s někým na bílém koni…