Dnes už se tomu směju. Ale když jsem byla malá, byly pro mě odjezdy na tábor bolestivé. Spousta cizích lidí, ještě víc cizích dětí, cizí místo a těžký kufr. Cítila jsem úzkost, byla jsem ztracená a bezbranná.

I proto jsem opatrná, na jaké akce svou pětiletou dceru přihlašuji. Hledala jsem řešení, jak ji neochudit o dobrodružství, ale zároveň ji nezpůsobit jakákoli traumata.

A tak jsem si snila o táboře dle mých představ…

tabor indianka

Kde najdu takový tábor?

Zní to jako sci-fi, že?

Ano, vím, že tábory stejně jako kroužky slouží většině pracujících lidí k tomu, aby nějak zajistily zábavu vlastním dětem v době, kdy oni musejí do práce. A chápu, že ne každý může / chce být se svými dětmi doma do vyššího věku a má tedy čas chodit po kroužcích a táborech.

Jenže pro ty, kdo to dělat mohou a chtějí, by měla existovat možnost to udělat. Nabídka aktivit pro děti s rodiči není pravda nijak velká. Většině kroužků i táborů (včetně těch pro menší děti ve věku 3-6 let) je přítomnost rodiče zapovězena z důvodu kapacitních či dokonce proto, že děti se v přítomnosti rodiče chovají jinak, prý nežádoucím způsobem. S tím jsem se ale nehodlala smířit.

Kdo hledá, najde...

tabor

Vlastně jsem ani hledat nemusela…

„Lesní žena“ Nicole Caha, s kterou jsem nedávno na svém blogu zveřejnila rozhovor a která už několik let vede lesní klub Prokopská liščata, vypsala tento rok i vlastní týdenní tábor pro děti od 3 do 6 let a jejich rodiče.

Pět dní s Nicole, deseti dalšími maminkami a s jejich dětmi předčilo naprosto mé očekávání: vynalézavý program, respektující přistup k dětem v praxi, harmonické plynutí, nadšené děti a spokojené maminky. Tak bych ve zkratce shrnula tuhle pětidenní akci.

Stali jsme se indiány...

tabor kmen

Skvělá nálada panovala již od prvních okamžiků, kdy nás Nicole přivítala na hřišti pomalována bojovými barvami. Několika tahy po obličeji a pažích účastníků se staly všechny děti součástí jednoho kmene. Svůj indiánský outfit později ještě podtrhly vlastnoručně vyrobenou čelenkou s barevnými péry.

Kmenem se začal ozývat indiánský povyk s rukou na ústech o-o-o-o-o-o a podle vzoru indiána Malého stromu, o jehož osudu pojednávalo krátké divadélko, si děti mohly zvolit svoje vlastní indiánské jméno.

tabor_luk

V průběhu týdne se děti naprosto nevtíravou formou dozvídaly fakta ze života indiánů. K boji si vyrobily vlastní luk a později i tomahawk, osedlaly si koně vlastnoručně vyrobené z papundeklu a bavlnek, chystaly se na lov bizonů, předstíraly, že v jezírku loví ryby (korkové zátky) a jeden den dokonce pádlovaly na pravé nefalšované kanoi.

tabor_kanoe

Zpěvem, tancem a hraním na rozličné nástroje děti vyjadřovaly úctu matce Zemi a všem živlům. Budovaly si vztah k přírodě například pozorováním hmyzu pod lupou, skamarádily se s bizonem a zachránily lišku ze zajetí. Byly fascinovány chemickými pokusy se sodou, olejem a octem, kdy se některým podařilo vyrobit dokonce malou barevnou sopku.

Všichni jsme se cvičili v odvaze třeba při bouřce, kterou jsme přečkali v nově postaveném týpí, nebo při přespávání ve stanu. Naučili jsme se hrát lakros a několik dalších míčových her.

Na závěr jsme si na znamení přátelství předali dýmku míru.

tabor dymka

Celý tábor se odehrával v krásné přírodě Prokopského údolí a v zázemí domu a zahrady průvodkyně. Zde byly také pro chvíle oddechu k dispozici pískoviště, dětská kuchyňka, různé druhy houpaček, kuličkodráha, kreslicí potřeby apod. Maminkám navíc paní domu připravila kávu a jednou dokonce i koláč z vlastního rybízu.

Co jsem nejvíc ocenila?

Především fakt, že díky přítomnosti rodičů může průvodkyně sahat i k náročnějším úkolům, s kterými prostě dospělí pomůžou a děti mohou tak zažívat opravdovost, nejen „hru na…“. Avšak nutno říct, že i herecký výkon jednoho tatínka, velkého Apače, který přijímal děti do svého kmene, byl úžasně věrohodný a zábavný.

Nejpozoruhodnější se mi ale zdála skutečnost, že tábor v takovém rozsahu připravila a vedla jediná žena.

Zní vám to jako placená reklama?

Nedivím se. Mně to taky už teď připadá jako sen. Samozřejmě, že jsem za tento článek nic neinkasovala. Tábor mě ale tak nadchnul, že jsem jej nemohla nechat bez odezvy.

Ne vždy se všechno tak skvěle sejde: nápaditý program, milá, respektující a nadšená průvodkyně, děti lačné dobrodružství, přátelské a podporující maminky a nádherná příroda. Možná je to neopakovatelné, ale já to pro jistotu s Nicole zkusím i příště…

Tak se tam třeba uvidíme… 🙂

Více informací o Nicole a její činnosti najdete na:

nebo na facebooku pod názvem

Tábor bez traumat?
Štítky:                

Iva Tesaříková

Jsem matka a vášnivá propagátorka nekonvenčních postupů v oblasti mateřství. Sdílím své zkušenosti s metodami, které jsou často snazší, jindy efektivnější, mnohdy harmoničtější a leckdy bezpečnější. Můj příběh si přečtěte zde >>