Říct mě tohle někdo na konci května, pokládala bych ho za aspiranta psychiatrického léčení, nebo bych jeho tvrzení považovala za ambiciózní fantazii hodnou hollywoodského thrilleru.
Jako sorry, ale s tímhle na mě nechoďte. Výpověď z bytu má svá pravidla, přestěhování tříčlenné rodiny taky není hrc prc, a vůbec, najít v naší čtvrti byt úměrný tomu, co jsme měli doposud, to je úkol hodný makléře.
Ale stalo se.
Ne do měsíce, ale do 3 týdnů od oznámení o plánovaném prodeji bytu, jsme změnili trvalé bydliště.
Během 21 dní jsme stihli:
- do popelnic, kontejnerů a sběrného dvora vyhodit několik stovek litrů nepotřebných krámů a nenošených hadrů
- rozprodat možná i metrák nábytku (jak jinak než pod cenou, aby se to stihlo)
- porozdávat a některým i vnutit pár kil stále ještě užitečného materiálu
- se smutkem v duši zanechat v knihobudkách některé své lásky
- stát se nuceně štědrými donátory rozsáhlé sbírky DVD
Tři dlouhé týdny jsme denně činily stovky rozhodnutí typu „potřebuji to nebo se bez toho obejdu“, oplakaly jsem desítky zaprášených titěrností, které si šly hledat jiný domov, a s úzkostí se tázali, kam jen vměstnáme ty, bez kterých žít nemůžeme.
Během 21 dní byl byt zcela vyprázdněn, kompletně vygruntován a připraven k dalším realitním hrátkám.
Stěhování - počátek mého minimalismu
Žádná móda, ale naprostá nutnost, abych se v našem novém bytě necítila jako ve skladišti. Vědomě jsem se rozhodla jej nazývat „útulnějším“, ne „menším“.
Minimalismus s malým dítětem je vlastně oxymóron. A zcela vyloučený je s partnerem, který chová hluboké citové vazby ke starým zaměstnaneckým visačkám, pravěkým a nefunkčním tlačítkovým telefonům nebo vytahaným či dokonce přetrhaným audio kazetám.
Přesto si jej hodlám povlovně vynucovat, protože nás učí říkat sbohem… A to je třeba se učit.
Dávat sbohem (nejen) věcem, jejichž čas už je pryč, které už splnily svůj úkol. Věcem, které mě jen zatěžují, vyplňují prostor a vytváří mrtvou energii. S každou věcí, které jsem řekla „adié“, jsem se během stěhování cítila líp a líp. Vzduch, úleva, osvobození.
Kdyby vzápětí nepřišel čas dovolených, hrozil by u nás snad i holobyt. Tolik mě najednou přitahuje čistý, harmonický a průzračný prostor! A tak se učím říkat třeba toto: díky, ale ty vážená židle, už u nás od teď nemáš místo, děkuji za tvoji službu, od teď služ zase někomu jinému.
A tento transfer započal hlubší a komplexnější transformaci směrem k postojům:
1. Říkej věcem ano:
Mohla jsem se naštvat a vztekat se, proč právě teď, před spuštěním mého prvního vlastního projektu. Proč pryč z bytu, který máme rádi! Proč nemáme na to, aby byt byl náš atd. atd. Jenže první šok a trochu smutek, vystřídal nečekaný pocit, že to tak má být.
Vše bylo jakoby připravené. Byt o jednu zastávku blíž centru na nás snad čekal. Odstěhoval nás kamarád větším osobním automobilem. Vše klapalo s prodeji i s odvozy. Nakonec jsme na stěhování i trochu vydělali, ale to je už jiný příběh. Život, vesmír či bůh prostě ví…
2. Nelpěj - nic není dané, nic není na furt.
Když jsme se do našeho původního bytu před 5 roky stěhovali, mysleli jsme si, že tam strávíme většinu našeho života. Vše se nám tam líbilo, když pomineme jeho cenu. Byli jsme tam šťastni, narodila se nám tam dcera a dovolím si věřit, že jsme byli i dokonalými nájemníky.
Pak ale přišel covid, který kromě jiného „povznesl“ ceny bytů, a ten bájný blesk z čistého nebe byl tu… Vědomí, že nic není na vždy, může šok z nenadálých změn rapidně snížit. Takže si ordinuji nelpět…
3. Mám lidi, na které se můžu spolehnout.
Jen jsou to dost často úplně jiný lidi, než bych čekala. Kamarádi, na který vždycky tak trochu spoléhám, spíš často zrovna nemůžou. Ale pak se někde z hlubin známých a jejich kamarádů vynoří několik naprosto nezištných nabídek. A já jen (s odpuštěním) „čumím“ a nechápu, proč by zrovna tihle lidi měli pro mě něco tak náročnýho udělat??!!
Tímto chci poděkovat Masoxovi, který toho odedřel nejvíc a byl u toho ještě vtipnej, Martinovi, Jitce, Kubovi, Ivaně a Honzovi, a úplně nejvíc, ale nejvíc Miloškovi, který nás NIKDY (!!!) nenechal ve štychu a zasloužil se nejen o objevení bytu nového.
4. Nedostatek času může být výhodou.
Když se něco „s…e“, tak se to neděje samo. I mně do toho stěhování přišlo to nejnáročnější rozhodnutí mýho života. Seknout s prací a začít podnikat. Ok, nic velkýho, fyzická osoba od počítače, ale přesto, pro mě kuuuurňa těžký rozhodnutí… Říkala jsem si, proč zrovna teď, když jsem uprostřed krabic a telefon se u mě netrhne.
Ale jak už jsem řekla, všechno má svůj smysl. Možná, že právě ten nedostatek času a prostoru pro přemýšlení, zvažování a přemítání mě donutilo udělat ten zásadní krok. Krok do prázdna. Za pár měsíců už nebudu zaměstnanec a je to tak trochu strašidelný, ale já věřím, že to dám…
A bude to záležet i na vás mých čtenářích, jestli to dám, že? Tak doufám, že moji důvěru ve vás kladenou, nezklamete 
Tak na zdraví a na změny, které nás dělají moudřejšími lidmi!