Dvě dvojky, dvě ztráty. V roce 2020 jsem řekla sbohem dvěma nejbližším členům rodiny. Tomu nejstaršímu, mému tatínkovi. A tomu nejmladšímu. Nejstaršímu bylo nedožitých 78 let, nejmladšímu necelých 7 týdnů od početí.
Mohlo by se říct, že to byl asi nejhorší rok v mém životě. Kdybych k tomu přičetla ještě všechna omezení a nepříjemnosti spojené s koronavirem, měla bych zaděláno na pěkně depresivní roční bilanci.
Jenže já jdu i přes svůj smutek a pocit opuštěnosti do roku 2021 posílená, smířená, klidná a plná vděčnosti.
Ne, neberu drogy, ani toto nepíšu s několika promile v krvi. Jen jsem udělala jednu věc.
Udobřila jsem se smrtí
Nebo možná lépe: byla jsem udobřena se smrtí. Jsem totiž přesvědčena, že mě NĚKDO vede za ručičku. Už od začátku roku mi chodily různé vzkazy, které mi napovídaly, že tenhle rok bude ve znamení „končení“.
Například jsem jako náhodou objevila už tolik známou Krkavčí matku a přečetla její knihu „Moje milá smrti“. Jen tak na okraj podotýkám, že ji měl „náhodně“ v rukou i můj tatínek asi 4 měsíce před smrtí a zběžně ji prolistoval.
Kdykoli jsem s tátou mluvila, vkrádala se mi myšlenka, zda život s náročnou onkologickou léčbou vůbec stojí za to a jestli bych já raději nevolila kratší život, ale bez těch zatracených prášků s tolika nežádoucími účinky.
Když jsem otěhotněla, něco mi stále říkalo, ať nekontaktuji porodní asistentku, i když jsem ji již měla vybranou a číslo stále nosila u sebe. Na Facebooku se mi neustále zobrazovaly příspěvky matek, které potratily, a já je četla s přesvědčením, že mě se toto netýká.
Moje miminko zamlklo nenadále na začátku března. Taťka odešel po náročné léčba covidu a zápalu plic v polovině října.
Možná bych mohla obviňovat jeden čínský virus. Mohla bych si říkat, že strach a stres z pandemie zahubil nový život v mé děloze. Mohla bych vinit kdekoho a kdeco. Na cestě ke konci života taťky bylo mnoho křižovatek a na všech se mohlo něco rozhodnout jinak a tatínek by možná nakonec přežil.
Jenže já to nechtěla házet na covid ani na cokoli/kohokoli jiného. Zdálo se mi to prostoduché.
Život, jeho délku, ani štěstí si přece nelze nárokovat
Je sice mnoho věcí, co můžeme udělat pro své štěstí či pro délku svého života. Ale na rozdíl od štěstí, které si vytvořit dokážeme, není konec života většinou v našich rukou. Když si tedy na něj sami nesáhneme.
A právě proto bychom se smrtí měli prostě a jednoduše počítat. Každému z nás se sype písek a nikdo z nás neví, kdy se dosype. Že o svých přesýpacích hodinách nemluvíme, neznamená, že neexistují. A jak už tolik lidí namítlo, je to snad jediná opravdová jistota, kterou v životě máme (díky Veroniko Hurdová).
Díky typické představě kostry v černém hábitě a s kosou, nám není příjemné o ní mluvit. Ale co kdybychom tu představu zkusili převrátit. Co když je to líbezná mladá dáma s modrýma očima, která nás uvítá v teplé náruči plné útěchy, klidu a bezpodmínečné lásky. Co když smrt je bůh? Co když smrt je úleva od tíživého pozemského břemene. Co když v momentě, v kterém tělo vypoví službu, se konečně osvobodíme a vplujeme do věčné harmonie, krásy a lásky!
Báli bychom se jí pak tolik? Uzavírali bychom ji do fochu s označením TABU? Zakazovali bychom si myšlenky na ní? Snažili bychom se ji oddálit? Kladli bychom tolik důležitosti na tvář bez vrásek? Báli bychom se stárnout?
Možná by bylo všechno naopak. Těšili bychom se až konečně odejdeme na věčnost a třeba bychom dokonce (a to je nadsázka!) páchali sebevraždy. Ano, uznávám, tohle už je trochu silné kafe.
Ale zpátky. Uvědomili jste si někdy, kolik nevyřčených slov o smrti ve vás dřímá? Kolik otázek? A kolik strachů a úzkostí? A nejen ty spojené se smrtí vaší, ale i vašich blízkých. Protože to je přece morbidní! O tom se nemluví! Nechceš přece něco přivolávat…
Já svoji 13. komnatu plnou podobných zapovězených myšlenek otevřela. Jakýkoli boj s ní je totiž marný už předem. Jediné, co mi dávalo v blízkosti smrti smysl, je udobřit se s ní. Prostě s ní začít počítat. Když jsem jí přestala popírat, začala jsem cítit, kolik moudrosti mi předává…
Dala mi:
1. Pokoru a uvědomění, že život je velký dar, se kterým by se mělo nakládat s velkou vděčností a s vědomím, že není navěky.
2. Vědomí, že vše zde v naší dimenzi je koloběh. Vše staré umírá a nové se rodí. Nesilné zaniká a bujné přežívá. Ale stejně jako zima není konec veškerého dění, ale předznamenáním jara, je i smrt novým začátkem.
3. Pochopení, že ji není třeba démonizovat. Smrt je součástí života a patří k životu. Přijetí tohoto faktu bylo pro mě velkou úlevou.
Nedejte se mýlit. Plakala jsem a pláču stále, i když tohle všechno vím. Dnes jsem už mohla v náručí svírat skoro dvouměsíční miminko a ukazovat ho svým oběma rodičům. Táta mi chybí, protože jsem ho tak dobře znala, baby mi chybí, protože jsem se na něj tak těšila.
Ale svůj stesk přijímám, i svůj osud. Oběma posílám svou lásku a věřím, že vše je, jak má být.
Smrt je velká učitelka a já můžu postoupit do dalšího ročníku. Letos jsem pochopila, že každý den je dar a každý život je požehnání. Chci vnímat, co mám, ne pouze to, co mi bylo odňato.
Takže umírající roku 2020, sbohem a děkuji!!! A rodící se roku 2021 vítej! 😊