Dnes už skoro legendární replika z filmu Pelíšky mě napadla jako první k dnešnímu článku, protože obrovský respekt a obdiv k práci mistrů sklářského řemesla jsem cítila vždy a vždy taky smutek z faktu, že řemeslo vymírá.
Vidět na vlastní oči výrobu skla si přeju už roky, ne-li desetiletí. Takže když jsme plánovali naši dovolenou v Harrachově, byla návštěva místní sklárny v seznamu „must see“ na těch nejvyšších místech. I zpětně ji považujeme za jeden z největších zážitků poslední doby.
Jestli se tam rozhodnete jet, určitě si na to vyhraďte cely den. Nebudete litovat.
Zvláště v letních měsících oceníte dopolední prohlídku, kdy ještě venku není takové horko a teplota v huti je snesitelnější.
- První aspekt obdivu: Skláři v huti mají obrovsky ztížené pracovní podmínky: v létě vysoké teploty - u pece může být až k 60 stupňům, v zimě se musejí vyrovnat s obrovským teplotním rozdílem na huti a venku.
Především ale budete mít dostatek času na to, absolvovat veškeré přidružené aktivity, na které navíc dostanete slevové vouchery.
4 mouchy jednou ranou
Po hodinové prohlídce huti a brusírny můžete totiž ochutnat pivo a zároveň dobře poobědvat v místním pivovaru Novosad. Voucher k ochutnávce dostane každý dospělý ke své vstupence, která měla hodnotu 150 Kč.
Ale to není vše. V ceně vstupenky je i vstup do místního Muzea skla, dvoupatrové budovy, kde si prohlédnete skvosty ze sbírky hraběte Harracha. Se vstupenkou zároveň obdržíte i slevový kupón na nákup ve zdejší prodejně, ve které najdete nejrůznější skleněné produkty, jak praktického, tak dekorativního rázu včetně vánočních ozdob.
Pro děti je v další budově navíc k dispozici výtvarná dílna, ve které si mohou zakoupit skleničku, kterou si vlastnoručně vybrousí nebo vymalují. Dílna nás všechny tak nadchla, že jsme se tam během naší týdenní dovolené ještě jednou vrátili. Snad by jen zasloužila lepší dozor. Pevně doufám, že znuděná mladá dívka, která dělala vše, aby návštěvníky odradila, byla jen zástup za dovolenou…
S chutí do huti
Největší zážitek pro mě samotnou byla ale huť samotná. Umění a preciznost, s jakou skláři umí z tekuté rozžhavené hmoty vyrobit sklenici oblých tvarů, je pro mě skoro nepochopitelná. Jejich schopnost pracovat rychle, přesně a jemně mě přímo fascinuje.
- Druhý aspekt obdivu: Řemeslo a umění v jednom. Je mi jasné, že talent a praxe jsou v tomto oboru zásadní. Dále ale nesmí jistojistě chybět trpělivost, představivost, odvaha, vnitřní klid, cit v rukou a smysl pro ty nejjemnější detaily. Zde se totiž potkává drsná mužná práce v huti s jemným estétstvím a precizností.
Navíc jde o absolutně návaznou týmovou práci, kde každý článek řetězce musí odvést perfektní, přesně načasovanou akci, aby v ní mohl další bez problému pokračovat. Dělníci jsou placení ve skupině od počtu kusů. Neodvádí-li tedy jeden článek pracovní skupiny stoprocentní výsledky, projeví se to na platu celého týmu.
Co člověka však zarazí hned z počátku, že ani v dnešní době, kdy pro každou nebezpečnou práci existují různé speciální pracovní pomůcky a ochranné oděvy, zde zůstává vše při starém. Skláři jsou oblečeni v tričku a v kraťasech, na nohou mají pantofle. Vzhledem k vysokým teplotám skloviny neexistuje žádný ochranný oděv, který by dělníka ochránil před popálením. Nahé tělo je tak vlastně nejméně zranitelné a dá se nejrychleji ošetřit.
- Třetí aspekt obdivu: Vědomí, že se můžu každou chvíli popálit, ale stejně zachovám chladnou hlavu. Vědomí, že popálení nezávisí jen na mě, ale na všech členech týmu a z toho vyplývající důvěra ve schopnosti a opatrnost svých kolegů.
Vše je v harrachovské huti vyráběno ručně. Žádná strojová či počítačová výroba. V huti je pec, „lanovka“, po které sklenice putují k chladicí peci, a brusičské stroje. To je vše. I formy z bukového dřeva jsou vyráběny manuálně.
- Čtvrtý aspekt obdivu: Držet se tradičního výrobního procesu, i když moderní doba nabízí škálu různých zjednodušení a levnějších postupů, je dle mého hodno ocenění.
Všechno tohle a ještě mnohem víc mi běželo hlavou, když jsme procházeli hutí. Většinu skleniček, které my všichni doma máme, už lidské ruce nevidělo, jen stroje. Tohle umění se drží při životě asi jen zuby nehty těch jednotlivců, nadšenců, kterým je sklářské řemeslo srdeční záležitostí a kterým je duše skleněných výrobků dražší než uzavírání megalomanských obchodů
Držím jim všechny své palce a příště, až si půjdu kupovat nový servis do kuchyně, budu určitě koukat na to, odkud je a jak je vyroben.
Protože obdiv prostě nestačí:
když skláři nebudou mít zakázky, tak opravdu nebudou mít jednou co žrát…!