Je tomu pár dní, kdy jsem takhle k večeru na ruce kojila 7měsíčního Yannka, druhou rukou vysoušela vlasy 5leté dceři, přitom jí četla pohádku a za každou stránkou kontrolovala hodiny, aby se mi nepřipálilo jídlo na plotně…
Tehdy jsem si vysloužila ocenění od svého partnera, avšak vnitřně jsem si zvědomila, že všechno má své meze. I tu báječnou ženskou hřivnu, umět dělat víc věcí najednou, nelze přetěžovat.
Protože "rozptýlení" má i své zápory
NEmám totiž na mysli rozptýlení ve smyslu zábavy, povyražení, rozehnání chmur, aktivity, která nás má odvést od povinností všedního života.
Potřebuji sice taky někdy „voraz“, abych načerpala energii a odpočinula si od toho kolotoče povinností, od plen, křiku a tepláků, ale snad víc než to, potřebuji pravidelně dělat jen jednu věc zcela a naplno a ještě ji dokončit.
Mluvím o potírání rozptýlení pozornosti, rozptýlení mysli, která se nám matkám při péči o děti, o domácnost a často i o rodinný rozpočet často rozbíhá do několika směrů najednou. Některé ženy to zvládají levou zadní, některé méně. Patřím k té druhé skupině. Někde u čtvrté už mi v tom přestává být dobře.
Rozkošatělost
Je pro mě těžké přijmout, že se nikdy, ani když děti spí, nemůžu plně a docela soustředit na jednu činnost. Protože nevím, jestli mě od ní neodvolají, nebo ještě lépe, vím, že je jen otázka času, kdy mě od ní odvolají. Ať už tedy děti potřebují pochovat, nakrmit, vyčůrat, uspat nebo vyřešit něco, co sami vyřešit neumějí, stává se to zpravidla dříve než doumývám nádobí, dopověsím prádlo nebo dovybalím nákup.
A tak od jedné činností odbíhám k druhé, někdy i ke třetí i čtvrté. Pro jednu zapomínám na tři další. Síť drobných akcí se stále větví a větví, že už vlastně nevím, která byla ta původní a ke které se mám vlastně vrátit. Stále jen hasím požáry: přeteče polévka na plotně, v rychlosti postavím hrnek příliš blízko miminku, to ho popadne a praští s ním o zem. Když klečím a vytírám, vzpomenu si, že už mi tři hodiny leží vyprané mokré prádlo v pračce, do toho někdo zvoní a přesně v ten moment začne moje dcera zpívat z plna hrdla Frozen-song „Let it gooooo, let it gooooo…“
V duchu a někdy i nahlas říkám: to je blázinec a silou vůle se snažím nedocílit stavu, aby mě do takového ústavu museli odvést. Když se věci trochu zklidní, vzdávám to. Slova jako preciznost či puntičkářství v mateřství neexistují.
A právě to jde zcela proti mé přirozenosti
Je mi naprosto cizí vysát jen pod stolem a zbytek nechat na zítra, nebo umývat nádobí na čtyřikrát, oholit si zatím jen jednu nohu nebo dojídat studenou večeři až děti usnou.
Protože ale nadřazuji potřeby svých dětí před kompletací úkolu, jsem nucena to tak dělat. Moje duše trpí, neboť má ráda věci naplánované, připravené, systematické, dějící se popořádku, následně dokončené a kompletní. Jen tak zůstávám v klidu.
Abych své duši ulevila a dávala jí to, co má ráda, jsem tlačena k větší rychlosti a efektivnosti, abych je vtlačila a zkompletovala v mezerách, kdy je dítě zaměstnáno a je v pohodě. Stále hledám nové a nové možnosti, jak něco urychlit, které činnosti se dají dělat najednou a kolik času třeba ušetřím, když prádlo na věšák budu věšet bez kolíčků.
Někdy k večeru už v tom sprintu nemůžu popadnout dech a říkám si, jak dlouho podobné tempo můžu vydržet? Jsem si vědoma limitů dalších zefektivnění všech pravidelných domácích činností stejně, jako znají sportovci meze dosažení nových rekordů. Omezení spočívají nejen v lidských schopnostech, ale i ve vnějších okolnostech. Kolik činností můžu já dělat najednou, aniž bych způsobila nějakou katastrofu?
Mnohé situace nemají přijatelné řešení
Například se stane, že mám pět minut volno a já zvažuji, jestli si jít spíš vyfénovat mokré vlasy nebo půjdu raději na záchod. Na oboje není čas. Jediné řešení je koupelna se záchodem blízko zásuvky, kterou náš minibyt bohužel nedisponuje…
A nakonec tu máme omezení zvané únava. Pří únavě se teprve dějou věci. Když konečně vypravím děti na celodenní výlet, připravím batoh s přebalováním a extra ošacením, s jídlem a pitím na celý den, když jim dám snídani a najdu nosítko a všechny ty čepičky, rukavičky, šály a boty, jsem unavená ještě než na výlet vyrazíme. Ne fyzicky, ale mentálně. Ve výtahu pak zjišťuju, že jsem si nevzala sukni nebo že nevím, zda jsem vypnula sporák.
Co z toho plyne?
Buď to, že nejsem ženská, nebo že i ženy mohou mít s multitaskingem problém.
A jak jsem se k tomu rozhodla postavit?
Když už se někdy opravdu stane, že nemám doma ani jedno dítě, což se s absencí babiček a tetiček málokdy děje, tak si NEordinuji rozptýlení! Naopak!
Nařizuji si koncentraci na jednu jedinou věc. Nespěchat, nestačit stihnout co nejvíc věcí. Ale zvolit jednu a tu dělat dlouho, soustředit se na ni a cítit z ní to potěšení.
Vyprázdnit mysl a soustředit se na tuto jednu věc, i kdyby to měla být jen sprcha nebo čištění zubů. Ticho je absolutní mus. Křik cizích dětí zapovězen. A vychutnávat, prožívat naplno a do hloubky krmit duši tou slastí..
Až do chvíle, kdy se se budu cítit opět naplněná a vybalancovaná.
Pak můžu opět vpustit lvy a zase nějakou dobu zkusit zvládat nemožné.