Když jsem přišla toho odpoledne na hřiště, napadlo mě, že si budu muset dávat pozor na věci a že to bohužel nebude vytoužené tiché odpoledne. Skupině Romů jsem se od té doby v duchu už nejmíň stokrát omluvila.
Jak těžké je zrušit naučené vzorce?
Někdy strašně a někdy zase tolik ne, když máte otevřené srdce a jste objektivní. Ten den ráno jsem na jiném hřišti potkala cikánského* chlapce. Byl klidnější, zdvořilejší a pozornější než mnohé jiné děti.
Za půjčení lopatky a rýče, o kterou si trochu bojácně řekl, jsme si od něj vysloužily zmrzku a bábovku (samozřejmě z písku). Když jsme odcházely, měl velké smutné oči. Dala jsem mu oříšek. Způsobně poděkoval, pousmál se a zvolna odešel.
Jenže stereotyp nezastavíte, a tak jsem si i já toho odpoledne opravdu sáhla na kabelku, když jsem romskou rodinku míjela. Jenže již po pár minutách jsem místo obav a znechucení z přelidněného hřiště začala cítit sympatie a závist. Proč?
Záviděníhodná lehkost bytí
Alespoň zvenčí se totiž zdá, že naši romští spoluobčané nemají žádné starosti. Vychutnávají si život bez stresu a naplno. Nežinýrují se i přes svůj věk (odhaduji 16–50 let) jít v osmi lidech na dětský kolotoč a točit se jako blázni, řehtat se, výskat a fakt si to užívat.
Neřeší, kdo si o nich co pomyslí. Spontánně reagují na to, co jim život přináší. Až se zdá, že se u nich stírají rozdíly mezi dětmi a dospělými. Proto je zřejmě ani nenapadlo řešit, že v jejich případě počet dospělých na hřišti více než pětkrát převyšoval počet jejich hrajících si dětí.
Záviděníhodná komunita
Tak jako spolu všichni žijí doma, na veřejných prostranstvích, širokou rodinu neopouštějí ani kvůli práci, ani kvůli jiným činnostem. Jsou spolu a ve své tlupě se navzájem zastupují. Tak jako kdysi v dobách sběračů a lovců, kdy ještě dospělí měli na děti čas.
Dívám se na ně a uvědomuji si, že vůbec nedokážu říct, která z osmi žen je matkou dvou malých dětí, stejně tak, který z mužů je otcem. O děti se starají všichni se stejnou starostlivostí, se stejnou intenzitou, se stejnou důvěrností.
Cítím hlubokou závist. Moje dcera je většinu času bez babiček, bez dědečka, bez tetiček, bez bratranců. Uprostřed velkoměsta, ač nechtěně, v jisté izolaci. Školky, kroužky ani přátelé to nezachrání. Takto vytvořené vztahy nikdy nemohou dosáhnout podobného stupně intimity a samozřejmosti.
Záviděníhodná absence samoty
Samozřejmost, s jakou přijímají Romové děti do své rodiny, je naprosto pochopitelná. Z nějakých (možná velmi nezákonných) důvodů, nepociťují žádné existenční starosti. Nechme teď stranou, jak se živí, ale zaměřme se na to, jak žijí.
Zdá se, že mámu může a umí kdykoli zastoupit jeden z mnohých členů komunity, takže ji samotnou netrápí pocity „jsem na všechno sama“, „nezvládám to“, „nemám ani chvilku pro sebe“ nebo třeba hodně tíživé „co kdyby se se mnou něco stalo?“.
Vlastní kmen je k dispozici, když žena potřebuje poradit, pomoci, i když si chce prostě jen trochu užít odpoledne.
Záviděníhodná přirozenost plynutí
Pozorovala jsem romskou rodinu více než hodinu. Napříč generacemi byla cítit svoboda, kterou si navzájem prokazují. Kdo si chce hrát, hraje si. Kdo chce být sám, má samotu, i kdyby se jednalo o dvouletou holčičku.
Chovají se, jak to cítí. Jdou domů, kdy cítí, že je ten správný čas, ne kdy jim to nařizuje společenská konvence.
Neregulují a nechtějí být regulováni (opět se zde nechci zaměřovat na problémy, které způsobuje absence asimilace). Žijí v souladu s duší daleko víc přirozeně napojení na to Něco, co my tak těžkopádně hledáme.
A asi i proto, jsem kdysi od jedné porodní asistentky slyšela, že miluje porody romských žen, které jsou tou nejpřirozenější oslavou života a ve velké většině probíhají přirozeně, bez zásahů a komplikací.
Já vím, já vím…
… je tolik rozporuplných věcí na jejich způsobu života. Cílem mého článku není je nekriticky adorovat, povyšovat je nad ostatní komunity a už vůbec ne schvalovat jejich možné nezákonné chování.
Ale ta závist, kterou jsem dnes pocítila uprostřed dětského hřiště jako matka dvouleté holčičky, ukazuje naopak na nedostatky životního stylu naší společnosti.
Odkládám závist
Závidět nepomůže. Proto se pokouším od nich něco převzít. Něčemu se naučit a něco změnit.
- Zkouším třeba aspoň jednou denně zapomenout na to, co musím ještě udělat a co mi chybí. Být chvíli šťastná tak, jak jsem teď.
- Pokouším se vybudovat si komunitu, která mi bude simulovat pravěkou tlupu a dá mi pocit sounáležitosti a bezpečí. Při absenci babiček zkouším najít srdečné tetičky a strejčky, kteří se stanou součástí rodiny.
- Učím se aspoň někdy vypouštět pravidla a povinnosti a jen si tak plynout, hrát si a být zase chvíli dítětem.
Nechcete to zkusit také? Myslím, že to ocení nejen naše děti, ale i naše (možná často) rozervané duše.
* Výraz „cikánský“ v žádném případě nepoužívám v pejorativním smyslu. Jsou výrazem tradice a jisté mé náklonnosti k tomuto slovu, stejně jako by bylo podivné přejmenovat třeba film na „Romové jdou do nebe“ nebo by nikoho nenapadlo usilovat o změnu názvu operety „Cikánský baron“, nejen proto, že by text „romský baron jsem já“ v rytmu valčíku působil dost směšně.