Simulovat chybějící prarodiče a tetičky se dá všelijak. Mně jednoho náhradního strýčka seslal sám bůh. Chcete taky? Poslyšte tedy, jak se to všechno seběhlo.
Bylo nebylo. Ale tohle se skutečně stalo, i když to bude znít jako pohádka.
Bylo léto 2009. Začátek července, prázdniny v rozpuku, čas výletů, koupání a grilovaček. Všichni skvěle naladění a šťastní. Já naopak v té největší psychické rokli svého života.
Naprosto vykolejená, vykořeněná, s minimem prostředků, neustále nemocná, ve své milované Praze, ale dočista sama, navíc v naprosto pekelném zaměstnaní, které jsem vzala kvůli finančnímu tlaku.
Jak se ta propast pode mnou stále dále a dále rozvírala, stala jsem se najednou zase skutečně věřící. Prosila jsem boha o pomoc, o lepší práci, o zdraví a o kamarádku.
Asi mě fakt slyšel, i když mám dojem, že buď trochu nedoslýchá, nebo že si to zase přebral po svém. Zaměstnání jsem do půl roku změnila, zdraví se mi taky upravilo, ale místo kamarádky poslal chlapa v nejlepších letech. To jsem ještě netušila, že se stane v příštích letech mou nejspřízněnější duší.
Tak ještě jednou. Bylo nebylo...
Ten večer jsem díky neskutečnému gestu svého kamaráda Václava Tobrmana, který mi daroval lístek na B. B. Kinga, zhlédla jeden z posledních koncertů bluesové legendy. Díky Václave! Jenže to jsi Vašku ještě nevěděl, že pro mě uděláš ještě větší věc. Ten večer jsme se po koncertě ještě sešli a šlo se na drink. Nejdřív jsi přemítal kam, ale pak jsi zazářil: „Už to mám!“
Táhl jsi mě přes Staré Město potemnělou Prahou hluboko do útrob nočního života. Nočního jazzového života. Už po dlouhých schodech do suterénu, který skrýval pražský klub Blues Sklep, jsem slyšela, jak Vašek zdraví své evidentně důvěrné známé kamarády muzikanty.
Jen tak letmo mě představil dvěma dědkům, kterým říkal kluci, a zmizel v útrobách podniku. Jeden seděl na schodech a jeden na židličce u schodů. Nesměle jsme se začali „oťukávat“. Ten zrádce, myslela jsem si, nechal mě tu s dědkama a sám se šel někam bavit. To bude asi večer.
Jenže jsem se mýlila
Ten večer jsem se bavila, jak ještě snad nikdy a s nikým. Tolik humoru, tolik moudrosti, tolik laskavosti a džentlmenství. Za pár dní na to, jsem udělala něco, co bych nikdy před tím neudělala. Šla jsem do klubu znovu a sama. Jen tak na blind. S nadějí, že tam dědky zase potkám. A potkala.
Kytarista Tony Viktora a Miloš Kejř, bubeník a kapelník kapely J.J.Jazzmen, se od toho dne stali mými blízkými, ne-li nejbližšími přáteli. Toník se už před pár lety bohužel odebral do jazzového nebe, ale Miloš se stal součástí mé nejbližší rodiny.
A jak se to stane, že se třicítka začne kamarádit s chlápkem o třicet let starším? Nepřipadá vám to přinejmenším zvláštní? Jenže když odložíte předsudky a necháte se vést jen svým instinktem a srdcem, pochopíte, že to jinak nejde.
A Milošek měl vše, o co jsem tenkrát ve svém pokojíčku boha prosila. Lásku k muzice (hlavně tedy k jazzu), chuť zajít si občas na nějaký ten koncertík, spoooooustu humoru, laskavost a obrovské srdce.
Byl duší pořád kluk, přímočarej, laskavej, dobrosrdečnej a štědrej. A umanutej blázen do New Orleans.
Díky němu jsem poznala nespočet skvělých lidí a mých budoucích kamarádů. Díky němu jsem začala kořenit v kdysi nehostinné Praze.
Ať jsem chtěla nebo ne, bylo mi s ním tak dobře, že jsem ho již několik týdnů po našem prvním setkání považovala za svého nejlepšího přítele.
Už devět měsíců na to, jsme společně seděli v letadle směr New Orleans, Lousiana.
Díky němu jsem si potřásla rukou se spoustou skvělých světových muzikantů.
Fíha, to byla jízda.
Jenže nebyla to jen zábava
Miloš byl blízko, když jsem řešila změnu zaměstnání. Pomohl mi, když jsem se stěhovala. Vozil mě z práce i do práce, když jsem měla vymknutý kotník. Poskytl mě azyl, když jsem po návratu z Irska hledala opět v Praze byt.
Sám se nabízel, že mě kamkoli kdykoli odveze. Už léta dělá mé rodině kyvadlovku na nádraží či na letiště. Výzvou byla pro něj snad jen porodnice. A možná i díky té cestě do porodnice se mi při absenci prarodičů postupně stal jakýmsi hlídacím strejdou pro mou dceru, která ho miluje.
Kdo by to řekl? Vysloužilej starej mládenec, kterej nikdy před tím nepřičuchl k dětem, teď jezdí s kočárkem a vymetá dětská hřiště.
Miloš je dnes samozřejmým účastníkem všech rodinných oslav, Vánoc, silvestrů a od mých rodičů dostává často větší výslužku než já 😊. Bydlí kousek od nás, a když jde do obchodu, nikdy se nezapomene zeptat, jestli něco nepotřebuju. I přesto, že už má přes sedmdesát, chodí s námi do ZOO, na koupaliště nebo na tankový den.
Ve skrytu duše doufám, že se dožije přinejmenším sta let a že mu jednou jeho pozornost nějak vynahradím, i když vím, že on na nějakou mou protislužbu nečeká. On to všechno dělá prostě proto, že to dělá rád. A takových lidí je málo.
Milošku,
dnes - po 11 letech,
ti posílám jeden obrovský DÍK!!!
A vy ostatní si zapište za uši:
- Nikdy se nebraňte vývoji věcí, které se dějí jinak, než plánujete.
- Nikdy neodmítejte dar, který vám dotyčný chce dát, i kdyby byl za milion.
- Nikdy nepodceňujte lidi, kteří vám přijdou do cesty, ať už se vám zdají příliš staří, příliš mladí, příliš praštění, příliš seriózní nebo prostě příliš jiní. Možná jste totiž právě potkali tu nejlepší hlídačku pro své budoucí děti.