Je to skoro jako smrt. Půl roku po mém potratu mi umřel tatínek. Není to stejné, ale smutek je velmi podobný. Rozdíl je v tom, že s tatínkem máte mnoho společných vzpomínek. Nový život, který nosíte pod srdcem ještě vůbec neznáte. Je s vámi ale propojen tělesně i duševně. A najednou tam prostě není.
Prázdno v prostoru kolem nebo ve vašem lůně a tíživý hluboký žal. Jste zaskočení, vyděšení, nešťastní.
Smrt je vždycky šok. I když je diagnóza špatná, vaše naděje se pořád upíná k nějakému happy endu. O smrti se nemluví. Smrt se nepřipouští. Slovo smrt má množství eufemismů, aby se do vaší duše nezahryzávala bolestně a naturalisticky.
A přesto….