Ten je moc nerd a ta je moc ezo, ten je mimo realitu a ta je zase strašně přízemní… Jinakost se nenosí. Jenže právě jinakost může být naše jedinečnost. Ne vada, ale přínos.
Je třeba si přiznat, že společenské nastavení nás vychovává ke stejnosti, a tím vlastně k průměrnosti. Začíná to už po narození, kdy je každá maminka konfrontována svým pediatrem a jeho tabulkami.
- Vaše dítě by už mělo zvedat hlavičku.
- Vaše dítě nepřibírá dostatečně.
- Vaše dítě už by dávno mělo říkat nějaká slova.
Už zde může snaha vyrovnat se průměrným hodnotám napáchat spoustu škod jak na dítěti, tak na psychice a chování matky. Ano, někdy může jít o možnou anomálii, ale jsem si jista, že ve většině případů jsme jen svědky odlišného načasování daného vývoje, které je přirozené, a nejedná se tedy o žádnou vadu. Vyřeší se tím, že se prostě jen počká, až k onomu bodu dítě dozraje.
Náš strach nás však vždycky dovede k tomu, abychom „přece něco dělali“. Tak sebe i dítě nutíme do cvičení, do jídla či neustále opakujeme „máma“, abychom z něj dostali aspoň jedno slovo, a tím uklidnili sebe i ostatní, že to dítě je úplně normální. Výsledek: podrážděné dítě a rodič ve stresu.
A pak přijde školka...
- Vaše dítě neumí nakreslit postavu.
- Vaše dítě není dostatečně společenské.
- Vaše dítě neumí skákat snožmo.
Školka, potažmo tabulky se stávají inspektory „zdravého vývoje“, kteří si na každém (ale opravdu na každém!) dítěti najdou něco, co je špatně. A začíná dril. Učíme naše děti kreslit a vkládáme svoje představy do jeho hlavy, což úplně popírá podstatu umění. Nutíme je ke komunikaci ve veřejném prostoru nebo třeba k přednesu před publikem, který je třeba introvertním dětem bytostně nepříjemný. Chodíme s nimi na extra lekce cvičení, abychom co nejrychleji dohonili to, v čem se dítě zdá být pozadu.
Strach z diagnózy nás vede k tomu, že nutíme naše děti k činnosti, do které ve svém vývoji ještě nedospěly, a vysíláme signál: „dítě s tebou není něco v pořádku“. Tím startujeme onen běh za vyrovnáváním rozdílů, na jejímž konci jsou děti srovnané od nejlepšího k nejhoršímu a my sobě i dětem zaděláváme na pěkný komplex méněcennosti.
A škola vše završí!
Zde už se jde tvrdě na věc. Známky, poznámky, nápravná cvičení, doučování a obrovské množství extra času věnovaného vylepšováním „slabých stránek, protože přece všichni musí uznat, že tohle jsou základní znalosti a dovednosti a co by z dítěte přece bylo, kdyby je nezvládl…“
A právě tento přístup se mi jeví jako největší zlo našeho společenského systému. I když máma ví a skutečně chce podporovat svoje dítě v jeho talentech, často podlehne brzy tlaku autorit. I ona se totiž s přibývajícími intervencemi okolí začne bát, že s jejím synem je něco v nepořádku, když sice už v první třídě chápe fyzikální jevy jako vztlak a podtlak, ale pastelky ho vůbec nezajímají! A tak začne nucení a mučení obou stran. Přestaneme se soustředit na to, že doma můžeme mít budoucího Einsteina, ale naopak začneme řešit to, jak z něj proti jeho vůli udělat ještě van Gogha.
A je vymalováno...
Jsme na nejlepší cestě zprůměrovat svoje dítě, které možná už brzy bude vnímat svoje nedostatky více než talenty. Bude muset 1-2 x týdne přetrpět nudu výtvarné výchovy, špatné hodnocení od učitele a hloupé poznámky šikanózních spolužáků. A než dítě dojde na 2. stupeň ZŠ, bude jeho sebevědomí tak nalomené, že možná přestane mít rád i tu fyziku.
Co se tím podprahově učíme?
Vnímat odlišnosti jako nežádoucí. Všichni musí umět ve stejnou dobu totéž. Cokoli je jiné, je divné nebo dokonce nebezpečné. Jinakost je trnem v oku, je důvodem k šikaně. Proto ji schováváme pod pláštík normálu.
A zřejmě i proto neumíme ocenit jiné přístupy a je vždy jen jedna správná cesta: cesta většiny. Začíná to způsobem, jakým si zavážeš tkaničku a pokračuje to výběrem školy a končí to zařazením se mezi „normální“ občany, s „normální“ profesí, s „normálními“ názory.
Být svůj se stává nemožné. Zmítá námi strach, že ukážeme svoji jinakost a tím nás ostatní zavrhnou. A tak ztrácíme samy sebe, neznáme svoji skutečnou hodnotu a děláme něco úplně jiného než v čem jsme dobří…
Jsme od sebe odpojeni. Začneme věřit, že ostatní ví lépe, než my, co je správně, takže ke všem svým rozhodnutím potřebujeme poradce. S poradci se stáváme poslušnou vychovanou masou, která dělá přesně to, co se jí řekne, aniž by blíže zkoumala, co za vším vězí.
Co je ale skutečně normální?
Víme přece, že co je normální v naší kotlině, může být v jiné zemi tabu.
Tato snaha po unifikaci všeho mě štve především proto, že se neuvěřitelně ochuzujeme. Naše děti připravujeme o jejich svobodu a individualitu, naši společnost o pluralitu názorů a naše vnímání o neuvěřitelnou barevnost našich životů.
A to často jen proto, že jsme sobě samým jinakost sami nedovolili a cítíme žárlivost či nenávist k tomu, kdo tu bariéru „normality“ za nás překročil. Proto ji musíme za každou cenu shodit, znemožnit, zesměšnit, zkompromitovat, zostudit.
A tak si myslím, že je na čase, přestat srovnávat děti i dospělé a zaměřovat na jejich slabé stránky, ale opravdu pouze podporovat ty silné.
Kdo se dneska ptá, jaké měli slabé stránky někteří velikáni svých oborů? Třeba Einstein nemluvil do 3 let, Thomas Alva Edison se jako dysgrafik nikdy nenaučil psát a Bohumil Hrabal propadl z češtiny, němčiny i latiny. A kde bychom byli, kdyby tihle tři podlehli tlaku společenských zvyklostí, zařadili se mezi průměrné občany a nikdy nešli za tím, co je tak táhlo….
A zároveň se ptám, kolik máme právě teď mezi sebou géniů, které svoji genialitu neobjevili nebo ji kvůli předsudkům okolí objevit nechtěli?