Vždy jsem byla tak trochu jiná než ostatní. Vždy jsem se za to ale i trochu styděla. Dnes už ne! V souladu se svým já jdu cestami, které mnozí nazývají alternativní.
Už jako holka jsem...
… měla třeba ráda učení na rozdíl od ostatních otrávených spolužáků. Moji zálibu školský systém relativně brzy ušlapal. V páté třídě jsem měla sen naučit se pěti jazykům a ve stejné době jsem už četla dospělácké knížky.
V pubertě jsem ignorovala techno nebo rap a poslouchala jazz. Místo diskoték jsem chodila do kostela.
Později jsem milovala svoje hippie manšestrové zvoňáče a vlasy do pasu spletené vlastnoručně do 100 copánků. Nesnášela jsem džíny, mekáče a nákupní centra.
V dospělosti jsem místo mladým hezounům naslouchala spíš starým lidem a hospodským intelektuálům. Místo načančaných dovolených na pláži se zábavnými atrakcemi mě vždy víc lákala spiritualita a melancholie severu.
Strach a stud
Odchylky pro mě znamenaly hanbu a obavy z nepřijetí. V páté třídě jsem například vynaložila spoustu úsilí k tomu, aby nikdo ze třídy nezjistil, že už mám měsíčky. Nebylo mi ještě ani 11 let. Podobně to bylo i s první podprsenkou. Obojím se paradoxně brzy některé holky ze třídy naopak chlubily.
Abych příliš nevyčnívala, udělala jsem občas úlitbu lidem ve své blízkosti: na základce jsem se podobně jako ostatní „vofrňovala“ na jídlem v jídelně, na gymplu jsem se občas ukázala v techno baru a v dospělosti občas zašla s kolegyněmi na drink tlachat o ničem.
A strach z kritiky jinakosti přetrvával do nedávných let…
Život mě naučil
Pak přišlo několik životních peripetií, které měly jeden efekt: vždy mi připomněly, kým opravdu jsem. Tak jsem se například roku 2015 z absolutního dna a profesní prázdnoty vydala na cestu seberozvoje.
Největší obrat k vlastnímu já znamenalo však narození mé dcery. Najednou jsem věděla, že nechci být otrokem zaběhnutým porodních metod a stoprocentně zaručených rad „zkušenějších“ matek.
Že mé jinakosti nemusejí a vlastně nemají být mým handicapem nebo nevýhodou. Naopak můžu být díky nim daleko otevřenější k metodám, které jsou sice nestandardní, ale funkční.
Ve svých 38 letech jsem byla spíše starší matkou a měla do té doby hodně možností poučit se z nefunkčních postupů svých vrstevníků.
Nechtěla jsem přijímat běžně přijímaná dogmata, že miminko často a hodně pláče, že únava a vyčerpanost do života matky patří a že miminka ještě spoustě věcí nerozumí.
A zde se počala moje cesta AlterMater…
Pro někoho je zcela přirozená, pro někoho vysoce alternativní.
Věřím, že i díky ní jsem si narození dítěte a miminkovské období užila bez závažnějších problémů a nepříjemností:
- Moje tělo zvládlo vaginální porod i při porodní váze 4,46 kg.
- Nezakusila jsem porodní trauma ani poporodní deprese.
- V prvních 18 měsících plakala moje holčička jen velmi zřídka.
- Kromě pár nachlazení nebyla doposud vůbec nemocná.
- Probdělou noc v podstatě neznám.
- Uspořila jsem tisíce na plenách, láhvích, skleničkách, kočárku a jiné výbavě.
- Ušetřila jsem čas, peníze i nervy při přípravě jídla.
- S dcerkou na břiše jsem prochodila lázeňské kolonády i tatranské treky.
- Nočník pro dceru nikdy nebyl strašák. Odplenkovala se sama v 18 měsících.
Co jsem dělala a dělám jinak?
Začala jsem kurzem hypnoporodu a pokusem o přirozený porod, pokračovala mimo jiné bezplenkovkou, kontaktním rodičovství, blw metodou, non toxic domácností apod. a pokračuji respektující výchovou a úvahami o svobodném učení.
Na začátku jsem o těchto svých výstřelcích nikomu neříkala. Nechtěla jsem se dostávat do konfrontací a negativní energie.
Protože není nic radikálnějšího než matka přesvědčená o své jediné správné cestě.
Když se ale začaly projevovat první plody mého nekonvenčního přístupu, rozhodla jsem se s nimi vyjít na světlo.
A tak bloguji o své cestě...
… o svých zkušenostech s metodami, názory a postoji, které stále stojí na okraji zájmu společnosti, abych dala ostatním hledajícím matkám možnost se s nimi seznámit, vyzkoušet je a zvolit si pro sebe ty nejlepší.
… o cestě ženské, která odhodila konvence a s příchodem dítěte začala být skutečně sama s sebou.
… o mámě, která hledá původní přirozené cesty a věří v lidskou sílu těla i ducha. Věří v přirozené intuitivní mateřství, v kontaktní rodičovství, respektující výchovu a ve svobodné vzdělávání. Je sice stále na cestě oprostit se od vzorců adultismu ve své hlavě, ale věří sobě, dítěti i vesmíru, že vše se děje v pravý čas.
… o přesvědčení, že si každý můžeme do jisté míry aktivně tvořit život. O víře ve všehomíra (boha, vesmír, vyšší sílu – chcete-li), jehož cesty k našim snům jsou někdy nevyzpytatelné, zprvu nepochopitelné, někdy až ironické.
… o skepsi k některým vymoženostem vědy a západní civilizace, k zázračným pilulkám a všespásným řešením. O chápání života jako komplexu fyzické, duševní, spirituální, sociální a environmentální roviny.
Svoji cestu nepovažuji za jedinou možnou, ale za jednu z možných.
Chci inspirovat, ne mentorovat.