Taky jste s příchodem dětí začali brát věci vážně a být takzvaně rozumní? Já ano. Jenže jak to vypadá, když je člověk rozumný? Můj pohled byl evidentně nápadně jiný než většiny matek v mém okolí. Prostě úlet! Druhá puberta.
Co jsem začala negovat na prahu čtyřicítky?
Ani své rodiče, ani sama sebe. Ale problematické mateřství.
Téměř všechny mámy, které jsem do té doby znala, měly kromě radosti z potomka ještě spoustu potíží. Porodní trauma, poporodní deprese, miminko mělo ekzémy, zažívací problémy, bolesti bříška, nenechalo mámu v noci spát a máma neuměla utišit jeho pláč.
Já to takhle nechtěla.
Nevěřila jsem, že to nejde jinak
Přece to takhle není vymyšleno?! Přece to takhle nemají všechny mámy na světě?!
Knihy, kurzy a facebookové skupiny mi daly mnohé odpovědi. Čím víc jsem tématiku studovala, tím víc jsem vnímala jeden fakt:
Naše technokratická společnost sice ovládá kdeco, ale přestala vnímat vlastní instinkty, intuici, neumí komunikovat jinak než verbálně. Víc věříme dogmatům, tabulkám, doktorům, ostatním matkám než vlastnímu pocitu a signálům svého potomka.
Pozornost čerstvých rodičů je v hojné míře zaměřena na absolvování všech nutných lékařských návštěv, na koupi co nejvíce „vytuněnýho“ kočárku nebo těch nejrozkošnějších šatiček a na to, abychom „vyblejskli“ dostatek (míněno tisíce) nejroztomilejších fotek na Facebook nebo Instagram.
Do toho pak přijde ještě naše vnitřní nevyrovnanost a zranění, až dítě neví, co si má s námi počít. Křičí a křičí, ale na možnost se s námi domluvit za určitou dobu prostě rezignuje.
Hledám cesty
Za splétání těchto úvah mě spolkla velryba Alternativa a já se stále více nořila do tajů péče o dítě, které my na rozdíl od přírodních národů musíme studovat, testovat a zpochybňovat.
Z dálnice standardu jsem uhnula na polňačku netradičních postupů, která drncala a občas dost řízla zatáčku. Byla ale skvělou zkratkou k vědomému mateřství, které se od té doby učím.
Moje dcera je tedy můj první dokonalý a milovaný úlet.
Jak ten úlet vypadal v praxi?
Například tak, že místo strachu jsem se na porod těšila a cítila jen jistou dávku vzrušení. Hned po porodu jsem po bytě běhala s nočníkem a jásala nad suchými plenami.
Někdy jsem celé dny proležela či proseděla s miminkem v náručí. Spala jsem často celé noci s prsy ven.
Moje dcera nepoznala skleničkovou ani lahvičkovou stravu, nezná šampón ani dětskou postýlku. Krmí se od malička sama, netrpí na vyrážky a já nemám bezesné noci.
První měsíce sloužil kočár na vožení nákupů a místo hřiště jsme později navštěvovaly schody a schodiště v okolí, které dcerku zajímaly víc než klouzačka a písek.
Ono to funguje!!!
Když můj partner naše týdenní mimino poprvé skepticky držel nad nočníkem a ona… se prostě vyčůrala, byli jsme ohromeni. A od té doby stále žasneme.
Samozřejmě řešíme i různé problémy, ale ze srovnávacích studií vypracovaných během mateřských kávových dýchánků jsem u sebe téměř vždy zaznamenala vyšší míru spokojenosti, radosti a pohody než u svých konkurentek.
Pššššššt
Své zdárné počínání jsem v některých kruzích po jistou dobu úmyslně tajila. Váš úspěch je jiné matky neúspěch, a když k tomu přičtete hormony a únavu, průšvih je na světě.
Někdy jsem byla donucena vyjevit, jak to tedy dělám já. Někteří mě prostě přiměli podělit se s nimi o mou vizi. Setkala jsem se se zvědavostí, úžasem, ale i s nedůvěrou, pochybami a skepsí. Někdy dokonce s bojovnou soutěživostí a nevraživostí.
Nechci z toho dělat bramboračku
Rozbroje mezi matkami mě nezajímají (tedy většinou). Já mám svou vlastní cestu, kterou jsem se zde, na svém blogu rozhodla sdílet.
Kdo si to bude chtít přečíst, přečte. Kdo si to bude chtít zkusit, může to udělat anonymně bez nutnosti referovat o svých výsledcích.
Nemyslím si, že moje cesta je ta jediná správná. Naopak vím, že k cíli, jako je zdravé a šťastné dítě, vede víc cest než do Říma. Mým cílem je pouze přinášet svoje zkušenosti a tipy.
Tajně doufám, že to třeba někomu pomůže, uleví nebo dokonale změní život jako mně.
A to je důvod, proč píšu blog.