Jste IN? Chcete být IN? Jeďte na Sněžku! Já jsem spíš OUT. V jakémkoli smyslu slova. Jako na naší poslední dovolené. A nějak mě to vůbec nevadí :-).
Krkonošům jsem se dlouho vyhýbala. Asi proto, že nejsilnější vzpomínkou na ně jsou modřiny velikosti talíře na obou bocích mé zadní části z prvního a posledního mého lyžáku. Nebo proto, že tam prostě jezdí každý.
I tentokrát jsme se tam ocitli vlastně náhodou. Do známého vyhledávače ubytování jsem začátkem července zadala počet osob, datum a destinaci Českou republiku. Vzhledem k úbytku možností ve vrcholící sezóně jsem se nechtěla nechat limitovat destinací. Jako jeden z prvních výsledků „vyskočil“ modrý penzion ve Svobodě nad Úpou. A jeli jsme.
Moje vize byla jasná: dát si trochu do těla, vidět panoramata, zmizet někde v osamění a na konci se odměnit skvělou večeří a možná i pivečkem.
Jenže nedlouho po našem příjezdu se mi obraz našich nejvyšších hor začal vyjevovat v jiných barvách.
Třeskutá zábava a výdělek. To jsou hlavní motivy hromadného tažení do oblasti pod nejvyšší horou Česka. Nám rodičům se zde na každém kroku nabízejí jednoduchá řešení a pohodlné cesty za rozptýlením našich miláčků, abychom si tu dovolenou také trochu užili.
Více stimulů! Více zábavy! Více vyžití!
Civilizační vymoženosti a libůstky zábavního průmyslu šplhají do stále vyšších a vyšších nadmořských výšek a jsou k mání už i na vrcholcích hor: šlapací káry, tubing, bungee trampolína, lezecká stěna, slackline, minigolf, lodičky, jinde zase bobové dráhy, tobogány, arény a já nevím, co ještě.
Ani v Praze nedostanete takovou nabídku na jednom místě a za takovou cenu! Peněženka je továrna na zážitky. Hory znásilněné vleky a lanovkami už dávno neříkají pane Krakonošovi a neslouží svým původním obyvatelům, kteří se zřejmě odstěhovali tam, kde aspoň trochu zdechnul pes.
Kam se poděly prošlapané pohorky, čtení v mapách, hygiena v horském potoce a taboráky s kytarou?
Už jste to taky prohlédli? Jedete v tom taky? Nové náboženství: zábava! Nejdůležitější cíl? Užít si to na maximum! Bavit se! Mít na svém kontě co nejvíc populárních destinací a atrakcí, které jsou prostě in!
Naše plány nekolidovaly ovšem jen s faktem, že některé vrcholy se staly druhým Václavákem a místo panoramat často vidíme spíš parkoviště a nevzhledné budovy sloužící lyžařskému sportu.
Naše nadšení v turistice naše dcera (2 a ¾ roku) v takové míře nesdílela, proto byla vzdálenost start-cíl redukována až na čtvrtinu, což především mužské části dospělé výpravy nijak nevadilo.
Kam se tedy vydáme?
Co budeme zažívat? Stáli jsme na pomyslném rozcestí a přemýšleli, jakou cestou si zvolíme.
Ano, mohli jsme zaplatit, nastoupit a honosit se na facebooku skalpy Sněžky či Černé hory se skoro tříletou turistkou. Jenže pro mě je to takovej trochu podvod, kterej mě ani trochu netěší. Nechat se vytáhnout lanovkou za pár minut a pak se selfie tyčí pózovat u tabulky s počty metrů nad mořem.
E-E…
Motorizovaných přibližovadel jsme se rozhodli nevyužít a zprofanované destinace a vymoženosti moderní techniky ignorovat. Po zralé úvaze jsme si opět zvolili být šťastnými outsidery :-). Hurá!
Zůstali jsme věrni své duši a zmizeli jsme několikrát v tichu zapomenutých stezek.
Chvíli mi sice ještě vrtalo hlavou, proč se do hor jezdí jako na Matějskou, jak dlouho bude ještě příroda muset ustupovat naší marnivosti a jestli je lepší stavět zábrany pro neukázněným turistům nebo prostě zbourat lanovku.
Nakonec mě ale les a osamělé louky docela pohltily a já se nechala opíjet doušky ticha a výhledy jak z galerie. Odkrývala jsem postupně genia loci* a potkala Krakonoše. 😊
A Yvonnka?
Chvíli se nám vkrádala do hlavy myšlenka, jestli ji snad o něco neochuzujeme, když ji do dětského parku plného rozjívených dětí nevezmeme.
Jenže ona si se stejným zájmem umí sednout doprostřed lesní cesty s dřevíčkem a prozkoumávat vrstvu jehličí a její obyvatele. S úžasem kulí oči na kdejakého brouka nebo houbu. Posvátně osahává kúru stromů, s neskonalou radostí hází kamínky do zurčícího potůčku a volá „ještě, ještě“. Lozí po kládách jako by byla na expertní misi a sedět na balíku sena je vrcholem dne.
Zobe další a další lesní maliny, jahody nebo ostružiny. Vyskočí na každý pařez a půl hodiny si dokáže hrát s vystřelujícími tobolkami netykavky. Poprvé si sáhla na živého šneka a poprvé vyplašila asi pěticentimetrovou kobylku. Nejlepší hračkou se stal klacek, který sloužil jako hůl, rýč i prst k osahání neznámého.
A tak jsme rozhodli jí ukázat „ten svět out there“ a další zkušenost se zábavním průmyslem jí nedopřát. Má jich v Praze mraky. Zmizeli jsme na pár hodin mimo civilizaci. Povídali jsme si, mlčeli, dýchali a poslouchali ticho.
Stálo to sice o něco víc vynalézavosti, všímavosti a trpělivosti s naší malou chodkyní, ale přineslo nám to kromě dobrého pocitu i poznání, že i ty nejobyčejnější věci na světě jsou úplný zázrak:
jako obdivovat zdejší flóru i faunu
otužovat se v horském potoce
osahat si dávná (i když zmodernizovaná) obydlí krkonošských horalů
a kromě toho ušetřit pár tisícovek za vstupy a jízdné lanovek, zhubnout pár kilo a posílit svaly (hurá, nemusíme utrácet další stovky za posilovny).
A ještě něco nám to dalo. Tenhle prostý, ale zároveň magický výhled, který jsme si užívali za posvátného ticha a v teplém objetí. A to musíte uznat, že je trumf!
Tak nevím, mám pocit, že být OUT, je prostě děsně fajn :-).
* Ducha místa