Stačí pozorně poslouchat, mít otevřené oči i srdce a začnete váhat, kdo v rodině učí koho. I naprosté nemluvně vám často uštědří takovou lekci, že by i ti nejzprofanovanější koučové zbledli závistí.
A čím starší, tím konkrétnější a nelítostnější. Připojuji se ke skupině matek, které tvrdí, že je jejich robě dokonale zrcadlí a odkrývá témata, která i přes pokročilou dospělost ještě zůstaly Achillovou patou.
Po počátečních šokujících a bolestivých zjištěních jsem dospěla k bodu, kde se ráda a dobrovolně stávám dceřiným žákem, naslouchám a snažím se jí vyrovnat.
Co umí moje tříletá dcera skvěle a já ne?
(Dcera) Ví přesně, co chce
Každá matka ví, jak je těžké dostat batole od započaté věže z kostek a puberťáka od počítače. Děti vědí spolehlivě, co je jejich vášeň, i to, co je prostě otravuje, a dávají to najevo.
U nás dospělých je to jinak. Nános zodpovědnosti a vnější propracované strategie obrábění naší duše měly za následek, že míra vědomí, co vlastně chceme, bývá značně chatrná. Je otázkou, zda jsme prostě jen rezignovali, zda nechceme o svůj sen bojovat, a nebo zda jsme hluboce přesvědčeni, že pravá dospělost znamená sny nemít.
Věřím však, že nemáme-li sen, cíl nebo plán, vnitřně hyneme a jsou z nás jen smutné bludičky. Věřím, že neznalost vlastního životního úkolu, může být způsobeno množstvím oficiálních povinností, které jsme nuceni plnit už od raného věku.
Učím se tedy sama od vnějších nároků osvobodit, a pokud možno jimi nezatěžovat ani své dítě.
(Dcera) Miluje se učit
Dětská duše je činorodá a miluje objevovat nové věci. Co nesnáší, je objevovat věci, které ji jsou podsouvány někým jiným v době, kdy má zálusk na něco jiného.
Ale když takto dychtí, učí se překotnou rychlostí. Učeně se tomu říká senzitivní období a dnešní klasická škola a troufám si říct, že i většina rodičů je celkem úspěšně ignoruje a snaží se napasovat dítě na svoje tabulky a curricula.
I já měla kolikrát ve škole zapálené srdce pro určitá témata, ale postupem času oheň uhasil nátlak na výkon, stres ze zkoušení a dohled odpovědných osob. I já jsem docela dlouho odsouvala vlastní koníčky na stranu a věřila, že život je především dřina.
Když jsem dospěla do bodu, že jsem se v jednom svém zaměstnání stala „pouhým číslem“ a pár měsíců na to, jsem neuměla odpovědět na otázku „kdo jsem“ (rozuměj ne, co dělám, nebo jaké mám zaměstnání, ale kdo skutečně jsem…), rozhodla jsem se změnit svůj směr.
Od té doby se učím od lidí, kteří to vědí, a poslední 3 roky i od své dcery.
(Dcera) Na všechno se ptá
Kterého rodiče neuvedla do úzkých otázka „a ploooč“… ? Kdykoli si nad touhle otázkou nevím rady, říkám si, málo ses ptala, holka.
Nezazlívám si to. Jsem typickej rezultát školského systému, který dokázal z tazatele ve vteřině udělat imbecila a nutno podotknout, že ani firemní atmosféra nepodporuje u zaměstnanců pochopení věcí komplexně a do hloubky.
Učím se tedy ptát. Mám plán: kdykoli se mě dcera zeptá na něco, co nevím, půjdu a vyhledám si to, vygooglím, nastuduji. Třeba tak aspoň trochu dohoním to, co jsem odignorovala v mládí 😉.
(Dcera) Nebičuje se za chyby
Už jste viděli někdy malé dítě, které se učí chodit, že by to po pádu prostě odmítlo zkoušet dál? Že by jako mnohý rodič řeklo, ono na to chození asi nemá buňky, to je zbytečná námaha, už spadlo 10x, ono se to nikdy nenaučí…
Nastavení společnosti nás nutí vidět chyby a odchylky jako nenapravitelná selhání a stydět se za ně.
Je na čase je přeprogramovat: Učím se vnímat přešlapy a slepé uličky jako nutné zkušenosti na cestě k vytčené metě.
(Dcera) Je naprosto spontánní
Okamžitě reaguje na rytmus a hudbu živelným tancem. Zpívá si na záchodě nebo se sebou zcela vážně hovoří. Ve vteřině se dokáže nadchnout pro novou hru, kterou může být i utírání nádobí. Vymýšlí zcela nečekané hry jako třeba na veslování.
Stejnou míru nadšení a reakce nacházím u nás dospělých nejčastěji jen v alkoholovém opojení. Co nám brání urvat se občas z otěží rezervovanosti? Proč potlačujeme blahodárnou energii, která může rozproudit užitečné procesy v našem těle i v naší mysli?
Učím se svoji spontaneitu rozpohybovat. Začínám prostě: když tančí dcera, tančím taky. A někdy i sama. S ní na svých zádech dělám koně, vzpínám se na zadních, dokonce umím i ržát. Věřím, že se mé portfolio brzy rozšíří 😊.
(Dcera)
Když má radost, raduje se, když je smutná, pláče
Často se přistihnu, že ji říkám „nebreč“, i když vím, že to není vhodná rada. Teď je čas plakat, a až to přebolí, bude zase dobře.
Pláč uvolňuje napětí v těle a ulevuje od bolesti. Vím, že nemusím hned plakat, když mi není dobře, ale nemusím se ani smát nebo usmívat.
Učím se dopřávat si luxus nepřikládat na svou tvář společensky vhodné masky. Věřím, že odkrytí opravdových pocitů nás může naučit být k sobě laskavější.
(Dcera) Raduje se z pohybu
Na honěnou. Nejčastější a nejoblíbenější hra. Vůbec nejde o to někoho chytit, ani se schovat, ani být rychlejší. Jde o to běhat. To je ta největší zábava.
Ať už chodíme do fitka (já teda ne!), nebo běháme či jezdíme na rotopedu, přiznejme si narovinu: když pomineme náš zaměr zhubnout, formovat postavu, pěstovat zdravý životní styl, mít fyzicky silné tělo, být rychlejší, lepší, pobavit se s ostatními atd., komu zbude na konci tenhle důvod: mě prostě jen baví dělat tenhle pohyb…
Vím, že jej mám třeba při tanci, plavání a při horských túrách, ale nově se učím jej nacházet i u jiných disciplín…
(Dcera) Spí, když je unavená.
Jako každé dítě, absolutně a bez výhrad poslouchá svoje tělo. Není nic, co by nemohlo počkat do zítra. Vytuhne, když je toho na ni moc, aby se pak znovu s vervou vrhla do nových dobrodružství.
U sov s dětmi je to těžké. V noci máme výdrž a ráno skučíme, jak se nám nechce vstávat. Chodit spát dřív nám to prostě nejde.
Přesto se učím dávat svému tělu, co potřebuje. Prozatím aspoň 1 den v týdnu, kdy vyspávám třeba do 11 hodin.
(Dcera) Miluje bezpodmínečně mě i sebe
Mami, ty voníš! Maminko, ty jsi královna! Mami, ty jsi krásná!
Kdo mě moc neznáte, nevíte, že jsem nikdy nepatřila ke královnám krásy. A nikdy jsem ani nevěnovala moc energie ani času svému vzhledu. Parfémy používám jen výjimečně a kosmetiku vlastním pouze non toxic, což znamená: žádné výrazné vůně.
Přesto jsem pro svou holčičku voňavá bohyně. Proč nedokážu já mít takhle sama sebe ráda?
Kolik těch vět jako „podívej se na sebe“, „co to máš na sobě“ nebo „kdybys tolik nežrala, tak bys zhubla“, ženská musí vyslechnout, aby přestala věřit, že je krásná, a musí pak podstoupit workshopy, či dokonce terapie, aby na sebe byla aspoň hodná?
Učím se od své holčičky, že je přirozené se mít ráda. Do začátku jsem třeba našla tři věci, které se mi na sobě líbí. Učím se nevěnovat sluchu lidem, kteří mají k mému vzhledu výhrady. Snažím se zvědomit si myšlenku, že můj vzhled není jejich věc.