aneb Tak trochu jiný tip na výlet!
Vidět vlastní dceru v soustavě zrekonstruovaného původního polního opevnění, ve mně vzbudilo při našem výletě k největší dělostřelecké pevnosti silné emoce.
Válka a děti. Nad nepatřičností spojení už se zamýšleli mnozí. Já si jej pro sebe nazvala „situační oxymorón“*. Když k němu navíc přidáte slova jako dovolená nebo zábava, prožíváte někde uvnitř jakýsi emoční rozkol. Pro vás vzrušující výlet, pro naše dědy a pradědy tragická realita.
Cítíte se nepřístojně, když si za pažbou automatické zbraně v řopíku hrajete na vojáky.
Zdá se vám, že i žertující fotka z katakomb působí prostě nevhodně.
Kráčet s děckem chodbou, kde se měly odehrávat historické boje o vlast, působilo na mě surreálně, podobně možná jako fotka zde.
Proč pevnost a proč na dovolené?
Jak jsem již podotkla ve svém článku nazvaném „Lunapark Krkonoše“, příčí se mi sedat na lep prvoplánovým zábavním lákadlům, která jsou uměle vybudována v přírodních kulisách především za účelem zbohatnutí jejich poskytovatelů. A to byla pohnutka číslo 1.
Když ale pominu fakt, že jsem chtěla udělat radost svému muži, který je stejně jako můj otec fascinován 2. světovou válkou, byla jedním z hlavních důvodů inspirace. Díky vyprávění dvou nejdůležitějších mužů v mém životě jsem totiž došla k poznání, že 6 let devastace planety a lidských životů, hýří výjimečnými činy a neuvěřitelnými příběhy hrdinství.
Dokázala bych to taky?
Jsem asi pacifistka… Zbraně, násilí a mocenské spory mě nedělají dobře.
Ale když si odmyslím zbytečné oběti a válečnou vřavu, jsem fascinovaná osudy „obyčejných“ lidí, kteří měli pro svůj život zcela evidentně jiné plány. Zaskočila je okupace a museli se rozhodnout…
Jak bych reagovala já? Uměla bych odmítnout evidentní zlo, postavit se mu a obětovat svoje bezpečí a možná i život?
Stachelberg jsme navštívili v deštivý den, který vytvořil perfektní kulisy pro ponurý film odehrávající se v naších myslích, zatímco jsme si prohlíželi tvrz, pevnůstky, zákopy a zbraně různého druhu.
Zvenku vypadá betonová zavalitá obluda nehostinně, ale vzhledem k venkovnímu počasí bylo uvnitř vlastně celkem vlídno. Výstava poskytla tolik zajímavých faktů.
I ten, že při absenci hrozeb je potřeba vytvářet adrenalinové situace uměle (ano, narážím na vás pane, co jste se tak rozčiloval nad tím, že jsem vám já s dcerou zakryla výhled na informační tabuli).
Psychicky jsem se připravovala na 50minutovou prohlídku podzemí s odrostlým batoletem. Rozhodla jsem se tedy jej před akcí nechat „vyhrát“ na přilehlém dětském hřišti a posilnit se pořádným „cloumákem“.
Co jsem si to zase vymyslela?
Copak tohle jsou ty správné stimuly pro skoro tříletou holčičku, letělo mi hlavou. Než jsem si však začala odpovídat, odvrátila veškeré pochybnosti sama.
186 schodů do podzemí šlapala s naprostou samozřejmostí. Tma, hra světel, helmy a nekonečné chodby byla ta největší bojovka. Naše malá ustrašená holčička se stala dobrodružkou každým coulem.
Nakonec ji množství podnětů udolalo a já mohla žasnout nad množstvím těžko uvěřitelných faktů za zvuků jejího jemného chrápání😊.
Má-li člověk důvod, vykoná zázraky
V letech 1937-38 zde v přísném utajení pracovalo na 1500 dělníků. Hlavní srub byl ulit z 3200 kubíků betonu během 8 dní! Pod jeho šedivou betonovou „čepičkou“ se skrývá 3,5 km chodeb a sálů, ke kterým se dá sestoupit 34 metrů hlubokou šachtou.
Obrovský podzemní objekt, který nakonec nebyl dokončen, měl zahrnovat rozsáhlé muniční sklady, kanceláře, telefonní ústřednu, ubikace, umývárny, kotelnu, ošetřovnu, kuchyni a mnoho dalšího.
A to všechno pro nic!
Tam nízko pod zemí jsem asi trochu pochopila pocit zrady a osudovosti jednoho blbýho podpisu v bavorské metropoli. Rozuměla jsem rozhořčení z faktu, že mocnosti, s kterými se v 2. fázi plánu obrany počítalo, nás v tom nechaly. Cítila jsem strach, který museli mít lidé v malém Československu obklopeném brojícím Německem.
Představte si, že byste se jen tak, ze dne na den ocitli v jiném nepřátelském státě. Vaši sousedé by se přes noc stali najednou nevraživými fanatiky a vy byste byli nuceni se rozhodnout, co teď.
Být loajální a třeba najít nějakého německého předka?
Zůstat se všemi možnými důsledky?
Odejít do neznáma?
Opustit dům, statky a odebrat se do vnitrozemí?
Nebo do zahraničí, kde nikoho neznáte a kde třeba také nemusíte být zcela v bezpečí?
Byla to nakonec světová válka. Byla všude. Nebylo možné z ní emigrovat.
Proč to všechno píšu…
…, když by přece stačilo poskládat do textu dostatek zajímavostí o místě a objektu, abych vás přesvědčila, že tam prostě musíte jet.
Myslím, že pár hodin v bunkru může být pro kohokoli ta nejlepší učebnice dějepisu, nejpoutavější válečný román nebo nejnapínavější akční thriller.
Dojmy a emoce jsou nejlepší prostředek, jak do důsledků pochopit suchá historická fakta.
Máte-li dítě domškoláka nebo dokonce unschoolera, plány obrany, průběh mobilizace a následného odstoupení pohraničí tady do sebe vstřebají tak přirozeně, jako když se učili oblékat kalhoty.
Možnost osahat si zbraně, prohlédnout si modely letadel, tanků i lodí a pozorovat celý okolní terén z rozhledny Eliška celý zážitek jen završí.
A abych já završila svůj netradiční tip na výlet, musím dodat, že je na vršku nedaleko Trutnova pamatováno i na občerstvení a díky přilehlém altánu i na odpočinek a špatné počasí.
Tak neváhejte. Zaručuji vám neplytký a nerekreační zážitek 😉
* Oxymóron (protimluv, z řeckého oxys „ostrý“ + moros „tupý“) je v lingvistice spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje – např. „ohlušující ticho“.