Už je toho moc! Té negativity, nářků, depresí a láteření. Všichni už jsme unavení, skeptičtí a demotivovaní. Já ale tvrdím, že můžeme být i za časů covidu šťastní.
Nebojte se, i mě už strašně chybí moře věcí. A taky mně občas spadne srdce do kalhot. Jenže díky >> dvěma dotekům smrti v minulém roce, vnímám teď většinou věci jinak.
Věřím, že i v těžkých dobách můžeme žít krásný a prospěšný život, můžeme si zachovat pozitivní mysl, a vnitřně vyrůst daleko rychleji než v časech klidných. Víc než kdy jindy teď cítím, že nezáleží na tom, jak špatné to je, ale jestli dáme situaci šanci nás něco naučit.
Nedávno jsem v rámci jednoho minikurzu měla splnit úkol: najít na své negativní situaci něco pozitivního. „Co se asi dá najít prospěšného na tom, že mi umřel taťka?“, říkala jsem si s hlubokou skepsí.
V tu chvíli jsem ale uviděla svou dcerku hrající si s mou mamkou. Ano, kdyby taťka nezemřel, tak by bylo jen těžce proveditelné, aby se tyhle dvě mému srdci nejbližší ženský viděly tak často.
I proto jsem přesvědčena, že si každý ve svém životě může najít něco pozitivního i teď hluboko v pandemické krizi. Je ale třeba přestat viset na životě, který jsme vedli před rokem 2020, a otočit svůj úhel pohledu směrem k vděčnosti.
I. Co dobrého mi tedy Koronavirus přinesl?
Možná se vám bude zdát, že to jsou obyčejné věci, ale mně naopak připadají jako zásadní.
1. Žijeme opravdu spolu
Kdosi kdesi podotkl (mám dojem, že to byla zase Veronika…😊), že běžně vlastně vůbec žádný rodinný život nevedeme, protože každý tráví dny jinde – ve škole, v práci, na kroužcích, ve fitku atd. A tak se společný život rodinných příslušníků smrskne na pár minut před spaním a vytuněné víkendy.
Tak teď se to změnilo. Nejen moje rodina prožívá nyní podobný život jako kdysi, kdy maminky byly v domácnosti a tatínkové pracovali doma u verpánku. I když je náš tatínek většinou za zavřenými dveřmi se svým notebookem, vždycky přijde k obědu, občas si s námi uvaří kafe, čas od času se honí s dcerou po bytě a mě několikrát za den obejme a políbí.
Je tam, když si dcera udělá bouli nebo když já potřebuji učinit nějaké „zásadní“ rozhodnutí, jako třeba co dáme dceři k jmeninám. I vědomí, že tam prostě je, je pro nás vlastně společně strávený čas.
I když jsme si samozřejmě museli nastavit jistá pravidla, abychom se vzájemně nerušili, cítíme, že nám toto soužití funguje a baví nás. Pro dceru toto znamenalo kromě jiného rychlejší vývoj její bilingvní vybavenosti.
Jsem vděčná za tuhle blízkost, za tento tolik drahocenný čas spolu. A jsem si jistá, že na tuhle dobu budu ze zmíněného důvodu vzpomínat s láskou.
2. Jíme opravdové jídlo
Expert na výživu a kalorické tabulky Tomáš Pětivoký v pořadu v rádiu tvrdil, že jsme za poslední rok změnili své stravovací návyky. Díky možnosti home office se více vaří doma, a proto lidé o jídle více přemýšlejí a jedí kvalitněji.
I když občas nevím, co mám zase vařit, je vlastně úlevné, nebýt závislý na restaurační „dietě“, jíst domácí jídlo po většinu času a vybírat si kvalitní suroviny a přísady. Partnerovi se zcela vytratilo pálení žáhy a ještě k tomu ušetříme.
3. Jsme víc venku
Není kam jít. Kina, divadla, muzea, restaurace, kavárny atd. Vše je zavřeno. Je možné jít jen ven, kde trávíme proto zásadně více času než před tím. Tělo se postupně stává otužilejší. Důkaz? Za celou zimní sezónu jsme nebyli ještě vůbec nemocní. Ani rýmička! Běžně jsme za sezónu odpadli aspoň s nachlazením 1 – 2x.
Při našich výpravách těsně za náš práh poznáváme spoustu zajímavých zákoutí. Naučili jsme se hledat zajímavosti a dobrodružství přesně tam, kde jsme, na každém rohu kolem baráku.
Poznáváme, že děti nepotřebují mnoho výjimečných stimulů pro skvělé zážitky a vymýšlejí si ty nejlepší hry často samy.
Naučili jsme si tvořit program s minimem vstupních investic, nebýt závislí na moderních zábavních zařízeních (ani televizi nemáme) a možná i být skromnější a neusilovat o stále exotičtější rozptýlení.
4. Jsme více v přírodě, v tichu, v sobě
V tichu přírody vnímáme více přírodní cykly (i menstruační cykly), jsme citlivější k vjemům zvenku i zevnitř, zajímáme se o vnitřní život svůj i svých blízkých. Věnujeme více času svému domovu, některým svým koníčkům, sami sobě tělesně i duševně.
Začali jsme společně cvičit, více čteme, viděli jsme spoustu zajímavých filmů, já prošla množstvím zajímavých minikurzů a shlédla bezpočet inspirativních webinářů.
Osobně se cítím daleko více usazená sama v sobě a začínám přicházet na to, kým opravdu jsem.
5. Méně spěchu a stresu
Žijeme v rovnici: náš dřívější život mínus ranní stres, aby byl člověk včas v práci, mínus snídaně za pochodu nebo radši žádná, mínus stres s oblékáním, mínus stres stihnout autobus, to vše se rovná faktu, že naše denní rutina je pohodovější, klidnější a opravdu pomalejší.
Zdá se mi neuvěřitelné, o kolik stresorů bychom byli všichni chudší, kdybychom měli víc možností home officů nebo alespoň klouzavé pracovní doby.
6. Ušetřili jsme
Vím, že některé rodiny se opravdu ocitli ve finančních problémech. V tomto ohledu jsme šťastlivci, kteří jsou dobrovolně živi pouze z jednoho platu, který ale běží pravidelně a covid jej naštěstí neovlivnil.
Ok, budeme mít kvůli home office asi vyšší účty za elektřinu a možná i za vodu, ale ušetřili jsme opravdu tisícovky na jídle (minimum obědů a žádné večeře v restauraci, minimum kafíček, piveček apod.), na transportu do práce a na zábavě (žádné herny, zoo-parky, žádné vstupy, žádné výstavy, žádné koncerty).
Ano, samozřejmě bych raději šla do jazz clubu, než ušetřit pár stovek. Ale když už to nejde, budu šťastná aspoň za to, že ušetřené peníze použiji třeba na zdravější jídlo nebo je uložím dceři na účet.
II. Co Covid změnil uvnitř mně osobně
1. Žiju teď a tady
Tváří v tvář smrti se mi změnilo celkové nastavení: není čas ztrácet čas, musím a chci žít právě teď svůj skutečně naplněný život, dělat věci, co mě baví a dávají mi smysl.
2. Cítím vděčnost
Naučila jsem se být vděčná i za drobnosti, které můžu mít aspoň občas. Každá káva s sebou je odměnou, každý výlet za humna je celodenní oslavou a z otevření papírnictví jsem se radovala týden.
Ale jsem opravdu vděčná za všechny opravdové dary: že jsme zdraví, že mám skvělou holčičku, že dělám věci, co mám ráda, že mám, kde bydlet, že mám milujícího muže se smyslem pro humor, že mám skutečné přátele, že mám knihy, které mi dávají témata k přemýšlení…. A tolik dalších věcí.
3. Vím, co chci
Svým kontinuální dumáním jsem si uspořádala hodnoty a v povědomí načrtla svoji ideální cestu: jak chci pracovat a jak chci vychovávat svoje děti. Tento bod by vydal na celou knihu, ale ve zkratce: chci se svou rodinou skutečně být a vše prožívat, učit se, půjde-li to, být svobodnější v čase i v pohybu, nebýt závislá na systému a neustále růst.
4. Vím, s kým chci být
S kterými lidmi trávit svůj čas. Jsou to ti, kteří se i přes nepřízeň osudu snaží žít co nejlepší a nejšťastnější život.
Moje maminka je mi nejlepším příkladem. Tři měsíce po ztrátě svého manžela aktivně hledá (a taky nachází) východiska a pomůcky k vyrovnanému životu. Paradoxní je, že bohužel nenachází tolik podpory od některých svých blízkých, kteří, ač nejsou zdaleka tolik postiženi situací, jsou bohužel mnohem depresivnější a místo útěchy slýchá od nich jen další bědování a lamentování.
I zde je na místě některé kontakty někdy prostě omezit, abychom uchránili vlastní psychickou rovnováhu.
III. Jak si držím pokojnou, vyrovnanou mysl?
Tak, že v době „covidí“ zásadně nedělám následující:
1. Nesleduju zprávy
Skoro vůbec. To, co je třeba, se ke mně vždycky nějak dostane. A když už, tak jen seriózní média a na dobu nezbytně nutnou posbírat nutné informace. Nesleduji počty nakažených ani zemřelých, na neustále se zpřísňující opatření nereflektuji. Nad usneseními zákonodárců se nepozastavuji.
2. Pečlivě střežím svoji vnitřní rovnováhu
Nemluvím většinou s lidmi, kteří pořád jen nadávají, kibicují, hořekují a bojí se. Naopak sleduji inspirativní platformy a lidi, kteří mě nabíjí svou energií.
3. Čtu povzbudivé knihy
Buď humorné nebo filozofické nebo cokoli, na co mám prostě chuť.
4. Dělám si drobné radosti
I odpolední rituál s průměrnou kávou mi dokáže rozsvítit den.
5. Nekladu na život vysoké nároky
Snažím se přijímat věci tak, jak jsou, a nedychtit po lepším.
Můj kamarád, jazzman Toni kdysi řekl: „Když piješ „ekcelentní“ víno s kokotem, zhořkne ti v puse. Když ale piješ průměrné víno v dobrém družstvu, tak ti udělá dobrú službu.“
Nelpím tedy tolik na jakosti vína, jako na kvalitě svých vztahů.
6. Nevytvářím si domněnky
Z dob, kdy jsem se zajímala o buddhismus, mi zůstala jedna zásadní myšlenka. Čím méně očekávání, plánů, domněnek, tím jsme šťastnější. Vždy, když se přistihnu při nějakém zklamání, uvědomím si, že tomu předcházelo očekávání. A tak se učím brát svoje plány a vize aspoň s rezervou.
V žádném případě nechci svým článkem zlehčovat útrapy, kterými mnozí z vás procházíte. Naopak.
Mým cílem bylo vás povzbudit a zaměřit se na kladné stránky vašeho života tak, abyste z nich mohli čerpat energii k překonání tohoto těžkého období.
Ať už si myslíte o mých úvahách výše cokoli, přeji vám, ať také naleznete způsob, jak jen nepřežívat a nečekat na konec pandemie. Protože život je krátký a je jen na nás, jak jej naplníme!
Držím vám pěsti!