Lucka*. Bylo ji 40 let. Měla tři malé dcery. Skočila z balkónu bytu v 7. patře.
…
Nikdo netuší, co se stalo. Pro všechny, co jsme ji znali, to bylo naprosto nepochopitelné. Možná existoval důvod, který se většina z nás nikdy nedozví. Ale možná šlo opravdu jen o zkrat v hlubokém a temném stavu vyčerpání, které mělo hlavní příčinu v přechozené nemoci a v procesu stěhování.
Lucku jsem znala spíše povrchně. Ale že milovala své dcery bylo cítit na první dobrou. Byla pro mě vždy pohodářkou, jež nad věcmi, které jsem já dost řešila, spíše mávla rukou s tím, že se to nějak samo vyřeší.
Na pohřbu zaznělo, že nikomu neodmítla pomoc. Na pohřbech se tyto věci říkají. Když jsem přišla domů, projela mi hlavou nepříjemně ostrá, bolavá myšlenka: Co kdyby pár proseb prostě odmítla? Byla by ještě mezi námi? Co když se jí její tolik opěvovaná vlastnost stala osudnou? Byla jí zátěží, kterou už nedokázala unést?
A co teď?
Jak se vyrovnat se smrtí?
Neumím si představit, jak těžké okamžiky museli zažívat její blízcí. I pro mě bylo obtížné její čin přijmout, i když jsme se vídaly jen nárazově. Každý si asi z jejího skutku odneseme jiné poselství, podle toho, co sami prožíváme.
Pro sebe osobně vnímám dva důležité momenty:
1.
Především plně a naprosto akceptuji její rozhodnutí (i kdyby to byl jen momentální zkrat), ukončit svůj život, i když jsem si plně vědoma, jak velké důsledky bude mít na osud jejich dcer. Přijímám její rozhodnutí bez jakékoli stigmatizace, výčitek či odsudků. Věřím, že prožívala vnitřní, velmi bolestný stav, který pro ni neměl v té chvíli řešení. A pevně doufám, že jednou, až to vše přebolí, se s ním smíří i její rodina.
2.
Druhým aspektem, který se mi v souvislosti s její smrtí honí hlavou, je otázka, jak daleko jsme my, ostatní matky od takového skoku? Ne, nerouhám se. Nezveličuji. Nesnažím se používat silná slova. Vím, že mnoho matek prožívá mateřství jako veliké břímě, jako utrpení, jako nesnesitelnou oběť, nejen kvůli rodičovským povinnostem a nesnázím s malými dětmi, ale i kvůli vědomí, že být ve své mateřské roli nešťastná, je společensky nepřijatelné.
Supermatka, můj cíl
Současná matka má v dnešní společnosti nelehkou úlohu. Musí se dnes a denně vyrovnávat s vykonstruovaným vzorem supermatek – influencerek, které zvládají podnikat, vychovávat děti, starat se o domácnost, dálkově studovat, cestovat a vypadat skvěle.
Ne všem musí být jasné, že všechny supermatky musí dělat v mnoha aspektech svého života také kompromisy, o kterých na sociálních sítích prostě nepíší.
A právě tyto ženy se často snaží svým vzorům vyrovnat. Přijímají roli matky jako svoji centrální úlohu a snaží se zvládnout vše kolem péče o děti a výchovy způsobem, kde hodnocení „ideální“ je stále málo. Cítí obrovskou odpovědnost za své potomky a vše od ponožek až po školku řeší smrtelně vážně.
Přiznám se, že se považuji za jednu z nich.
Taková matka řeší zdravou stravu, zdravé životní prostředí, vyrovnané rodinné, komunitní či institucionální prostředí atd. atd. Taková matka nechce dělat kompromisy a snaží se být TOP ve všech aspektech. S počtem dětí zdvoj- či ztrojnásobuje svoje životní tempo a zahrnuje mezi své povinnosti stále další a další vysoké cíle a dokonalé výsledky. Snaží se na všech frontách zvládnout vše na jedničku s hvězdičkou. Tato superžena může být skvělou matkou, manželkou, zaměstnankyní či spolupracovnicí.
Ale často není parťačkou sama sobě!
Velmi často u ní dochází k fyzickému vyčerpání a psychickému vyhoření, protože
- má minimum volného času, nestará se o své potřeby a přestává je vůbec vnímat
- vynakládá maximální úsilí pro dobro svých dětí, své rodiny, svého chlebodárce
- stále zvyšuje své pracovní tempo a málo spí
- má stále pocit, že některé věci by mohla dělat lépe
A tak se ničí jak po vnější, tak po vnitřní stránce.
Kdo je na vině?
Žena sama anebo společnost, která nás učila nevnímat své pocity, potřeby a nedávat ani pozornost svému vnitřnímu rozpoložení?
Systém, který matce nabízí jen povrchní technická a organizační řešení, která většinou nejsou pro matku přijatelná, protože zanechávají šrámy na duších dětí?
Společnost, která už jen velmi málo funguje jako síť podpůrných vztahů, ale spíše jako množina jednotlivců, kteří předkládají služby „něco za něco“? Která nenabízí blízkost, empatii, přátelství, laskavost, komunitní provázanost, hloubku vztahu, stabilitu, vnitřní pohodu a ukotvenost?
Korporátní praxe, která z nás dělá slepé roboty bez emocí, čísla, nástroje k bohatnutí několika jednotlivců?
Co všechno se musí stát, aby zdravá, silná, i když zřejmě velmi unavená žena, ukončila svou životní pouť? Do jakých hloubek musí zabřednout její duše a její vyčerpané tělo?
Jestli se to vše stalo „JEN (!) z vyčerpání“, pak vnímám, že bychom my matky měly teď hned dupnout na brzdu. Zastavit to rally, vystoupit z auta a okamžitě…
... dát stopku svým zvyklostem:
1. Přestat adorovat vlastnost „nikomu neodmítnout pomoc“, protože ona sice ostatním pomáhá v rozvoji, avšak nám samým bere sílu k životu a mohlo by nás to přivést až na pokraj…
2. Přestat sledovat a srovnávat se s novodobými modlami matek influencerek, jejichž vyumělkovanému vzoru se nemá šanci přiblížit žádná máma, dokonce ani influencerka sama. Protože ona možná právě teď brečí nad připálenou omáčkou nebo své dítě seřvala na dvě doby.
3. Připustit, že mateřství je těžká práce a přestat si lhát do kapsy. Tento bod neustále a intenzívně připomínat našim mužům.
4. Začít dnes a tady říkat NE. Nemusí být přece hotovo vše a hned, i když žadatel tvrdí, že ano. Uvědomovat si, kde jsou hranice, kde již platím svým zdravím (fyzickým či psychickým) za nepřiměřené nároky ostatních.
5. Delegovat všem a všude. Kopec záležitostí, které nesnesou odkladu rozporcovat na menší hromádky. Jsem si jistá, že i děti, mohou často pomoci – sundat prádlo, roztřídit ponožky, vyprázdnit myčku, utřít prach, zamést, umýt umyvadlo, roztřídit hračky atd. Tatínkové taky umí spoustu věcí, když jim dáme přesný návod. I jiní příbuzní dokážou mnohé, když jim sdělíme své cíle.
Hledejme potenciál možností. Když dnes vysvětlím babičce, kde je jaké prádlo, příštích pár let bude moc s prádlem pomáhat pravidelně a já ušetřím čas na ostatní záležitosti.
Plánujeme-li větší akci, oslovme (třeba i na facebooku) přátele. Nepodceňujme třeba i hodinovou pomoc od známé. Vždy si vzpomenu, jak neuvěřitelně mi pomohl můj synovec při mém posledním stěhování. Přišel na 2-3 hodiny, ale za tu dobu zvládl se svoji mladickou energií obrovské množství práce. Kdyby nepřišel, uklízela bych do noci s minimální efektivitou.
6. Učit se říkat si o pomoc a necítit se u toho zavázaně. Požádat o hlídání – rodiče, prarodiče, strýčkové, tetičky, sousedky, kohokoli, kdo má k dětem vztah a děti je mají rádi. Nejde jen o vaši pauzu, ale o obohacení dětí i hlídačů!!
Možná máte i vy v okolí osamělou starší paní, která by ráda četla dětem pohádky nebo s nimi šla na zmrzlinu. Nechte si od babičky pravidelně vařit, a od dědečka zatlouct hřebík nebo opravit drobnosti v domácnosti. Soused může přivézt menší nákup. Kamarádka naplánovat výlet a občas si přijít pohrát s dětmi.
Zkuste pracovat na vztazích s dvěma či třemi matkami v okolí, s kterými si občas drobně navzájem vypomůžete: jedna uvaří pro všechny a vy pak třeba všem koupíte po cestě na hřiště čerstvý chleba.
7. Napojit se na sebe samu. Kdykoli se cítíte nekomfortně, studujte, proč to tak je. Časy překonávání sama sebe jsou už dávno přežitek. Vnímejte své pocity, myšlenky, své tělo. A reagujte.
8. Občas nedělat nic, být sama a nevyčítat si to. Nebo dělat něco, co vaše srdce opravdu potěší, co vás vyživí, na co budete dlouho vzpomínat.
9. Budovat si postupně systém funkčních vztahů, na které se můžete spolehnout. Odložte vztahy nefunkční bez budoucnosti. Zaměřte se tam, kde se cítíte dobře, kde cítíte podporu, radost, přijetí. Lidé, kteří vás mají opravdu rádi, vám pomoc neodepřou, a vy poznáte, kdo je kdo.
Nenechte se zahnat do kouta...
… kde si budete myslet, že jen a jenom vy uděláte vše nejlépe, jen a jen vy můžete rozhodovat, co, kdy a jak.
Zkuste vymyslet systém, ve kterém byste měli pravidelně čas na svoji kávu, svoji knihu, svoje bloumání. Zkuste vymyslet systém, ve které budete pravidelně dostávat dávku životní energie, která vám dovolí si svůj život i přes obrovskou kupu povinností užívat. Nejde totiž o malichernost. Může jít opravdu i o život.
Přeji vám, všem svým spolumatkám ze srdce, ať se vám to daří. Ať jste aspoň jednou za týden opravdu šťastné a odpočaté. Věřím, že nám Lucka drží tam nahoře palce!
* Jméno je vymyšleno za účelem chránit její identitu.