… pak možná do detailu pochopím smysl fráze „až nadejde ten pravý čas“. Dnes jsem porozuměla, proč se ono spojení v pohádkách tolik opakuje. Vyčkávat je někdy víc, než vysvětlování, trénink nebo propracované strategie.
Dneska moje malá dcerka (toho času skoro 2 a ¾ roku) po dlouhých měsících absolutního nezájmu vzala na milost plastovou motorku, která je běžně součástí výbavy mnohem mladších dětí. A poprvé na ní ujela o něco víc než pár metrů. Mohly to být tak 3 kilometry.
Ráno najednou začala bez varování drandit po bytě, řezala zatáčky, dávala zpátečku, otáčela se na místě a v závěrečné rovince zvedala nohy na znamení, že je už k udržení rovnováhy nepotřebuje. Ten den odpoledne už dělala konkurenci cyklistům na cyklostezce v Tróji.
Klik. Cvak. Swish… Najednou to prostě uměla a začala si to užívat.
Na stejném místě na jednom ze zdejších minihřišťátek jako mávnutím kouzelného proutku pochopila, jak udržet houpačku v chodu, aniž by potřebovala pomoc ostatních.
Do dneška nic a ode dneška je moje malá holčička zase o 2 kroky dál.
Jak se to stane?
To jsem si říkala, když mě zalíval pocit štěstí a hrdosti. A nabízela se mi stále dokola jen jediná odpověď. Prostě nadešel ten pravý čas.
Vzpomněla jsem si na moudrou babičku z povedené adaptace pohádky Sůl nad zlato. Když je Marušce po tatínkovi smutno, poté co odešla z otcovského domu (zámku), a chce se vrátit, moudrá babička ji namítne: „No dělej, jak umíš, když myslíš, že už nadešel ten pravý čas…“
Nikdy jsem o tom tolik nepřemýšlela. A dnes cvak, klik, swish… Jako mávnutím kouzelného proutku jsem pochopila, co fráze může ještě skrývat.
Unschooling*, bum ho!
A trpělivost. Ano, neučit, netlačit, nenutit, čekat.
Samozřejmě, že se můžeme snažit dítě k zálibě ježdění na motorce přimět, opakovaně motorku nabízet, přesvědčovat jej, ať to zkouší dál a dál, ukazovat na dovednosti ostatních dětí, a nebo tlačit či táhnout dítě vlastní silou, aby konečně pocítilo radost z jízdy.
Možná, že se o to dítě bude nějakou dobu opravdu pokoušet, možná, že vykáže i jisté známky úspěchu, a možná, když použijete i jemné donucovací metody, se to třeba i naučí.
Otázka ovšem je, zda se u toho nebude trápit, jestli si přitom neublíží a nakolik se kvůli drilu, nucení, nabádání, vysvětlování, opravování a třeba i zoufalým výkřikům rodičů bude z dané dovednosti nakonec radovat.
Slovo do pranice, co?
Co když dítě ignoruje vaši snahu z nějakého důvodu? Co když prostě jen vyčkává na ten pravý moment, kdy bude připravené, a pak to zvládne jako lusknutím prstů? Přijde čas, přijde zájem, přijde klik. A najednou přijde i dovednost.
Jestli je to pravda, tak je celé naše snažení úplně zbytečné, co? To nemůže být pravda, že?
Mám stále větší dojem, že děti se učí rádi a rychle, když je necháme být. Dáme jim čas a prostor. Ony samy poznají ten správný okamžik.
Je to jako s chozením
Dítě nezačne chodit, dokud nejsou nožičky plně vyvinuté a silné, aby unesly celé tělo.
Ano, můžeme mu nabízet různé tréningové pomůcky, chodítka, můžeme ho vodit za ručičky, aby dovednosti dosáhl dříve. Je to ale žádoucí, když víme, že to může mít negativní vliv na jeho tělesnou schránku?
Je mi jasné, že vám teď určitě jde hlavou, že jste šťastní za to, že vás rodiče nenechali napospas a že vás nutili ke hře na housle nebo chodit do basketu, i když vás to nebavilo.
Jenže jak víte, že kdybyste s houslemi sekli, že byste se k tomu jednou nevrátili s větším nadšením a naučili se totéž za mnohonásobně kratší dobu? A nebo byste toho nechali a začali například vyrábět skleněné šperky a dnes byste se tím úspěšně živili?
Zdá se mi, že jsme tolik ponoření do našeho systému učení, že nedokážeme vůbec připustit, že mládě, kterému nic nevnucujeme, je dychtivé dovedností a znalostí, a dost možná se tutéž činnost naučí mnohem efektivněji a samo, ovšem v čas, který si pro to zvolí samo.
Myslíte, že je to revoluční myšlenka? Nene, některé přírodní národy ji praktikují celkem samozřejmě a některé svobodné školy ji mají ve svých stanovách. Výsledky mají přesvědčivé. Svoboda plodí zájem a chuť se učit to, co dává smysl a co právě potřebuji ke svému životu.
Taky jste se ve škole občas ptali učitelů, na co vám budou v životě integrály, když chcete být klavíristou? Nebo proč se šprtat tisíce čeledí rostlin, když s největší pravděpodobností strávíte život v účtárně? Já ano a nutno říct, že jsem nikdy nedostala opravdu uspokojivou odpověď.
Je to totiž závod, kdo dřív, kdo víc...
Od prvních dní mé malé holčičky mě uvádělo v úžas věčné srovnávání, tabulky a měření se s ostatními. Všichni sice chápou, že každý dospělý člověk je jiný, má jiné proporce, stejně tak zájmy a schopnosti. Ale u dětí? Ty by měly být nejspíš ve stejném věku všechny stejné.
Nechápu, jakým způsobem došlo kdysi v historii k rozhodnutí, že se budou děti porovnávat a v případě nutnosti bude třeba přitlačit na to, aby se osekaly odchylky a všechny děti se ve stejný časový okamžik přiblížily průměru.
A přitom, kolik bychom si ušetřili starostí a nervů, že? A kolik slz a strádání by si ušetřily děti!
Asi máme pocit, že našim dětem ujede vlak. Že by bylo nejlepší, kdyby četly už v peřince a v šesti letech jsme měli doma buď Paganiniho nebo Ronalda. Tlačíme na to, aby uměly vše co nejdřív a nejlíp ze všech. Pro neustálé kroužky, dril a komandování mají naše děti minimum času na to, aby samy poznávaly, kdo skutečně jsou, co je baví a co je právě teď jejich téma.
Přijímám nezájem
Yvonnka celkem přesvědčivě ignorovala veškerá nabízená vozítka. Předsíň se od jisté doby změnila ve vozový park. Plastové autíčko, plastová motorka, dřevěná tříkolka s gumovými koly, venkovní tříkolka s řiditelnou tyčí, odrážedlo bez podpůrných koleček… Zůstávaly netknuté.
Až dnes. Dnes to přeskočilo. Jiskra, která zažehla oheň. Náhlý zájem vyvolal opakované zkoušení, jak vozítko ovládat co nejlépe. Během jediného dne se z ní stal zkušený jezdec a mistr světa amoleta. Tomu se říká efektivita.
Cítila jsem úlevu. Ne nad tím, že se to už konečně naučila. Ale nad tím, že jsem nepropadla panice a nestala jsem se tím prudérním rodičem, který pod tlakem okolí, které říká, že by to už dávno měla umět, nutí dítě věnovat se činnosti, do které ještě fyzicky ani mentálně nedorostlo.
Takže ano. Dnes nadešel ten pravý čas. Pro motorku i pro houpačku. Dnes moje holčička překročila další dvě řeky. Ty, které její vrstevníci už mají možná dávno za sebou. Jenže ona má zase dávno za sebou řeky, ke kterým se mnozí v jejím věku ještě ani nepřiblížili.
Znovu jsem se utvrdila ve své snaze nefušovat bohu nebo přírodě do řemesla. Přeju si nechat děti růst jejich vlastní rychlostí. Držet si na uzdě vlastní ambice a nesnažit se něco urychlit.
Vždyť kolik dětských vnitřních zranění už uštědřili rodiče dětem proto, že chtěli, aby jejich dítě bylo první na cílové čáře. Moje zdrženlivost stojí za dceřino fyzické i psychické zdraví. A možná i ona se mnou bude mít díky tomu jednou trpělivost, až budu stará a umíněná baba.
* Unschooling je vzdělávací metoda, založená na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí.