Je pro mě těžké přijmout, že se nikdy, ani když děti spí, nemůžu plně a docela soustředit na jednu činnost. Protože nevím, jestli mě od ní neodvolají, nebo ještě lépe, vím, že je jen otázka času, kdy mě od ní odvolají. Ať už tedy děti potřebují pochovat, nakrmit, vyčůrat, uspat nebo vyřešit něco, co sami vyřešit neumějí, stává se to zpravidla dříve než doumývám nádobí, dopověsím prádlo nebo dovybalím nákup.
A tak od jedné činností odbíhám k druhé, někdy i ke třetí i čtvrté. Pro jednu zapomínám na tři další. Síť drobných akcí se stále větví a větví, že už vlastně nevím, která byla ta původní a ke které se mám vlastně vrátit. Stále jen hasím požáry: přeteče polévka na plotně, v rychlosti postavím hrnek příliš blízko miminku, to ho popadne a praští s ním o zem. Když klečím a vytírám, vzpomenu si, že už mi tři hodiny leží vyprané mokré prádlo v pračce, do toho někdo zvoní a přesně v ten moment začne moje dcera zpívat z plna hrdla Frozen-song „Let it gooooo, let it gooooo…“
V duchu a někdy i nahlas říkám: to je blázinec a silou vůle se snažím nedocílit stavu, aby mě do takového ústavu museli odvést. Když se věci trochu zklidní, vzdávám to. Slova jako preciznost či puntičkářství v mateřství neexistují.