Do lesního klubu jsme přišli poprvé 16. září a už kolem Vánoc jsem cítila, že Nicole je v danou dobu jedna z mých nejbližších přítelkyň. Tak to prostě funguje, když potkáte člověka ze stejného gangu.
Tak já nazývám lidi se stejným nastavením, stejnými životními hodnotami a obdobným životním plánem.
A čím mě Nicole tak učarovala? Mimo jiné…
- velmi silným respektujícím přístupem k dětem
- otevřeností k podnětům a potřebám dětí
- respektem k svobodné hře
- neuvěřitelnou trpělivostí
- snad stoprocentní tolerancí vůči přešlapům dítěte
- absolutní vřelostí a vyzařováním skvělé energie
Nicole má neobyčejný (chce se říct těžký) životní příběh a jsem si jistá, že i díky němu je dnes tou, kterou je. Ale sama přiznává, že největší vliv na její život měla její svobodomyslná maminka.
Nicole, kdo je tvoje maminka a v čem byla v tvém dětství jiná než ostatní mámy?
Moje maminka si zažila ve svém dětství, dva extrémní typy výchovy. Z jedné strany měla nestíhající maminku z JZD, která řešila více dobytek než své tři děti, výhodou však byla nekonečná svoboda. A z druhé strany intelektuální přístup vzdělaného táty, který na ni hovořil mnoha jazyky a filozoficky s ní rozprávěl. Maminka vyrostla na statku, obklopena krásnou přírodou a zvířaty. Ale toužila po velkoměstě, kde jsou lidi jinak smýšlející, kde se lidi nepomlouvají. Hrála na housle a celý život promalovala. Právě nyní probíhá výstava jejích obrazů na radnici Prahy 13. Od mých 9 let byla střídavě vážně nemocná, ale její optimismus šokuje nejen lékaře, ale i všechny přátele a lidi okolo.
Nejvíce si cením svobody, kterou mi maminka darovala celé dětství. Běhala jsem po sídlišti od 4 let, stejně jako teď můj syn. Nekontrolovala mi výsledky ze školy. V 1. třídě jsem měla velikou 2 a já věděla, že pro mámu to nebude důležité. Stála jsem s tím vysvědčením na chodbě školy a šrotovalo mi v hlavě. Když to mámě nevadí, tak ale mně jo, chtěla bych mít příště lepší známku, nebýt jediná ve třídě s dvojkou. To bylo ono! Hned v první chvíli ve škole jsem získala vnitřní motivaci. Učím se pro sebe, já chci být lepší kvůli sobě. Když šla maminka na třídní schůzku, zeptala se paní učitelky akorát, jak se ve třídě cítím?
Mé dětství bylo plné lásky, svobody, respektu a zaměřené na moje pocity. Domů jsem chodila od bláta. Většinou jsem odcházela ze sídliště jako poslední, protože jsem neměla stanovený čas příchodu. Večeři jsem si potom většinou sama vymyslela a udělala.
Když maminka viděla, že mě baví hudba, dala dohromady všechny svoje poslední peníze a poslala mě za těmi nejlepšími učiteli. Neměla žádná očekávání. O prázdninách se o mě starala babička na statku, která mi opět darovala mnoho svobody, ale protože jsem byla poslední vnouče, tak i mnoho lásky a péče, kterou nestihla dát mé mamince.
Když mi po narození mého syna zemřel můj manžel, byla moje maminka ta největší KOTVA, která mě držela společně s mým synem. Měla jsem nádherné vzpomínky na dětství a věděla, že to už mi nikdo nevezme, pocit tepla a jistoty, že i když je to teď náročné, budou zase jiné nádherné okamžiky.
Máš pocit, že by tě někdy jako dítě míra svobody, kterou jsi zažívala, sváděla ke špatným věcem, ke špatným činům?
Ona ta svoboda nebyla jediným aspektem ve výchově mé maminky. Byla tam taky velká míra důvěry, kterou jsme s maminkou měly, a taky lásky. Takže vlastně představa, že bych udělala něco špatného nebo něco naschvál, nebyla ani možná, protože jsem maminku měla tak strašně ráda za tu možnost svobody, kterou mi dala, že mě to tam ani nenapadlo. Důvěra se s tím už jenom svezla. Tím, že mi máma tolik důvěřovala, důvěřovala jsem já zase jí. A tenhle vztah fungoval tak báječně, že jsme podobné věci vůbec neřešily.
V čem si myslíš, že jsi díky své mámě jiná ty? Co děláš jinak než většina rodičů?
Je mi mnoho věcí FUK. Koncentruji se hlavně na pocity, racionální věci, tabulky a škály mě nezajímají. Veřejně se přiznávám, že mi jsou informace ukradený. Je to dáno i typologií osobnosti, dle studia typologií MBT I, který jsem absolvovala při Kritickém myšlení, jsme obě s maminkou intuitivní typy, kteří se zaměřují na proces a pocity.
Pořád proto přemýšlím, jak se kdo cítí, školu a školku či kroužky pro své děti vybírám jenom intuitivně.
Nepotřebuji od dětí výsledky, jsem nadšená z procesu. Podle toho taky vypadá náš byt. Nic není uklizené, vše se stále rozehrává. Pro mého muže to bylo z počátku náročné, ale už mě pochopil a já jeho. S vařením je to obdobné. Nerada se omezuji recepty, takže velká část pokrmů je velký experiment, který mě ale dostává do takových krásných pocitů, že mi to za to stojí.
Když jsem s dětmi v přírodě, tak ji žijeme všemi smysly, mrzneme ve stanu, přes den se spálíme, posloucháme zvuky zvířat a pak se jich večer bojíme, domů přijdeme od bláta a pořezaný od nožů, taky s kašlem a samozřejmě s rýmou, ale všichni jsme šťastní, tedy já určitě.
Na moje rodičovství měl velký vliv i skautský oddíl a úžasní vedoucí. Záchranou mi byla i učitelka na I. stupni ZŠ Marta Šefčíková, která měla nadčasový přístup: důležitá pro ni byla atmosféra ve třídě. Navíc to je velmi optimistický člověk. Jiní učitelé by asi těžko přijali náš volnomyšlenkářský přístup.
Co bys udělala, kdyby tvoje dospívající dítě přišlo domů s tím, že chce být prezident, kosmonaut, polyglot nebo filmová star? Co bys mu řekla?
Nic bych neřekla, začala bych hledat učitele, průvodce, známé, co tomu rozumí a pomůžou nám toho docílit… Nic není nemožné a i ta možnost podat filmové hvězdě převlek je fajn. Věřím, že když někdo po něčem touží a okolí jej podporuje, tak se to buď vyplní, nebo se splní alespoň nějaká podobná věc.
Když se člověk realizuje, je nadšen ze své práce, zvládá zázraky. To bych asi řekla i o Prokopských liščatech. Neměla jsem na práci nikdy klid, pořád jsem měla tři děti okolo při práci, ale tak mě to nadchlo, že jsme to zvládli. Někdy jsem zapomněla poslat fakturu, jindy e-maily, ale to prostě k práci vytížené maminky patří. Rozhodně na sebe nejsem přísná, ba naopak, mám se za to, co jsem v životě zvládla, moc ráda.
Co podle tebe děti (v kterékoli době) potřebují nejvíc, případně potřebují děti v dnešní době něco více než kdy jindy?
Nejprve bych chtěla ocenit rodiče, kteří se zabývají výchovnými přístupy k dětem. Velmi Vás obdivuji, že při tak nelehkém, ale krásném rodičovství, se ještě stíháte informovat o různých výchovných přístupech. Někdy slyším, jak utahaný rodič, po večerním maratonu ještě zvládne sednout k internetu a vzdělávat se. Jste úžasní…
Dnešní děti mají málo svobody, všechno mají naplánované, a když náhodou nemají, tak se nudí, protože neví, co se sebou. Je potřeba svobodu dávkovat postupně, když ji je najednou nekonečno, tak se toho děti leknou.
Taky potřebují nepodmíněnou lásku, jistotu, že je milujete a říkat jim to. Aby si děti byly jisté, že když něco nezvládnou podle našich představ, že to na lásce k nim nic nemění. Nejlépe by tedy bylo nemít ani příliš mnoho očekávání.
Děti potřebují být se svými rodiči nebo blízkými, přitulit se k nim, dýchat s nimi, zlobit se s nimi a radovat se, cítit je všemi smysly, mít společné zážitky. Učitel, průvodce a další lidé v jejich okolí tohle nikdy nenahradí. Buďme se svými dětmi, to nám nikdo už nevezme. Byla jsem se svým synem do jeho 5 let skoro neustále. Bylo to vyčerpávající, ale máme spolu nádherné zážitky. Jsem šťastná, že jsme mohli být tak dlouho spolu. S dcerou už se nenechám zastrašovat řečmi jako:
„Ta už by měla chodit do školky…“
„Ještě spí s tebou v posteli?“
„To s ní jako pracuješ, jo?“
„A kdy půjdeš do práce?“
Nejraději bych odpověděla nikdy, už žiji s nimi a život už nechci měnit, tečka.
Jaký byl popud k založení lesního klubu a o co především se při své práci snažíš?
Byl to covid. Měla jsem doma půl roku tři děti. Řešila jsem on-line výuku, běhajícího chlapečka a miminko. Každý měl úplně jiné požadavky a potřeby. Viděla jsem, že je to na mnoha místech podobné a to byl impulz, vytvořit příjemné místo, kde si rodiče trochu oddychnou a děti potěší lesním programem. Cítila jsem se realizovaná a opět šťastná. Taky jsem si vzpomněla na skautský oddíl, který jsem vedla 10 let. Bylo to místo, kde jsem byla opravdu šťastná. Chtěla jsem podobné místo zase vytvořit.
O rok později se z klubu stal rodinný lesní klub, kde se schází rodiče i děti. K této variantě jsem dospěla postupným pozorováním. Děti jsou spokojené, rodiče se inspirují navzájem. Probíráme témata, která nás zajímají nebo si někdy navzájem radíme a pomáháme. Vznikla nám komunita krásných lidí, kteří milují rodičovství, i když jsou z něho často vysílení.
Mojí snahou je vytvořit příjemnou atmosféru pro děti a rodiče. Ukázat jim krásy přírody i mezi paneláky, nechat je svobodně hudebně tvořit, intuitivně kreslit a tančit, lézt po stromě a válet sudy z kopce. Myslím, že se nám daří vytvářet přátelství a pečovat s láskou o přírodu – Matku Zemi.
Můžeš jednoduše a stručně vysvětlit odborné výrazy jako „lesní pedagogika“, „procesní tvoření“, „přírodní nástroje“, „přirozené učení“?
Lesní pedagogika se zabývá vzděláváním o přírodě v přírodě. Líbila se mi myšlenka v publikaci Forest school for all, kde autorka Sara Knight popisuje, že člověk nemusí být jen v lese, ale v přírodě, která je typická pro danou zemi, takže třeba u moře, na fjordu nebo v pralese… Součástí je i respekt a péče o přírodu.
Procesní tvoření se zaměřuje na proces, nikoliv na výsledek. Děti tvoří intuitivně bez předlohy, užívají si moment dané činnosti, nemusí u toho přemýšlet. Tvorba odpovídá věku dítěte, dospělí jim do toho nemusí vůbec zasahovat, vše probíhá přirozeně, hravě s radostí. Dětem to pomáhá filtrovat stresy, dostávají se do volné tvorby a nechají své emoce volně plout. Důležitá je i přípravná fáze, kdy děti tvoří barvy či materiál. Například rozdrcení papíru, je někdy velmi emotivní a pomáhá ventilovat emoce.
Přírodní nástroje jsou hudební nástroje ze dřeva, které mají svoji typickou atmosféru a svého ducha. Většinu mi na zakázku vyráběl člověk z Beskyd. Je to moje láska. Mám radost, když děti intuitivně hrají na nástroj, kde není nic špatně. Na tyto nástroje děti hned umí. Nezažívají neúspěchy ze ZUŠky a nemusí na to dřít. Prostě to umí.
U přirozeného učení je pro mě nejdůležitější naladit se na skupinu. Podle toho v jakém rozpoložení se nachází, volím hry, písničky, tvoření… Děti se samy učí, jeli atmosféra příjemná a nenucená. Když něco nejde, stavíme se k tomu jako k výzvě, podporujeme děti a hledáme spolu řešení.
Co doporučuješ rodičům, kterým se tvoje myšlenky líbí, ale neví přesně jak začít. Máš nějaké idoly, knihy, osobnosti, kde by mohli čerpat inspiraci a podporu?
Zatím jsem se vždycky s obdobným přístupem setkala v lesních školkách a v lesních školách. Protože tam aplikují přístup „Respektovat a být respektován“, to mají ve statusech skoro všechny obdobné školky. Což je moc příjemný a vlastně jsem to ve většině případů viděla funkčně nastavený. Nefunkční to bývá v případě, kdy dítě přestane respektovat rodiče. Pak vznikají neshody a rodič se pořád přizpůsobuje dítěti. Ale rodič se to pak může naučit v lesních školkách tím, že s průvodci mluví, pozoruje jejich způsob komunikace a řešení problémů. Průvodci jsou většinou velmi otevření rodičům i dětem.
Zároveň bych se nebránila ani přístupu „Výchova bez poražených“. Mám kamarádku, která jej aplikovala v mém lesním klubu a já jsem se od ní mohla učit, jak správnou komunikací dětem neublížit, nedostat je nikdy do pozice poraženého. A myslím, že tento typ komunikace vytváří dětem pocit svobody, nejen činy, ale i slovně.